Učitel, který učí v pohraniční oblasti již 13 let: „Moje každodenní štěstí je vidět, jak se studenti učí o jedno písmeno víc“

učitel - Foto 1.

Mnoho studentů ještě neumí plynně vietnamsky, takže paní Ra chodí ke každému stolu a doučuje je - Foto: THU BUI

Její úsilí bylo nedávno oceněno, když se stala jednou z učitelek oceněných v rámci programu Sdílení s učiteli 2025, který má ocenit učitele ve 248 pohraničních obcích, zvláštních zónách a učitele nosící zelené uniformy.

Štěstí každý den

Po téměř 13 letech ve třídě paní Lam Thi Ra vždy pokorně přiznává, že je jen „obyčejný člověk, který učí obyčejným způsobem“. Její příběh je však cestou vytrvalosti, soucitu a prostého snu: „Moje každodenní štěstí je vidět, jak se děti učí o jedno písmeno víc.“

Ráno se v pohraniční škole třída paní Ra ozývala hlasitými, jasnými hlasy, které nahlas četly: „pět mínus jedna se rovná čtyři.“ V malé místnosti se spálené hlavy nakláněly k tabuli. Škola měla téměř 100 studentů, z nichž 99 % tvořili Khmerové. Největší bariérou zde byl jazyk.

„Celý měsíc od začátku školy, když jsem studentům řekla, aby si vytáhli tabule, seděli bez hnutí. Když jsem jim řekla, aby si vytáhli knihy, také seděli bez hnutí, protože nerozuměli vietnamštině,“ řekla paní Ra.

Paní Ra je pověřena výukou převážně 1. a 2. ročníku, protože právě tato skupina studentů se potřebuje s vietnamštinou seznámit nejvíce.

Svěřila se: „Zpočátku se učitelé z Kinhu nemohli se studenty dorozumět, takže jsem pořád běhala mezi oběma třídami, abych jim překládala. Pak jsem jim dělala cedule, aby věděli, co mají dělat.“ Nyní studenti umí číst, psát a odpovídat jí ve vietnamštině.

učitel - Foto 2.

Černé oči studentů pozorně naslouchají přednášce na základní škole Tan Dong v areálu Tam Pho Hamlet.

Podle pana Le Van Baoa - ředitele základní školy Tan Dong - je paní Ra jedinou učitelkou ve škole, která vyučuje khmérštinu, a zastává zde zvláštní roli.

„Většina prvňáčků ještě neumí vietnamsky a musí se učit oba jazyky. Paní Ra nejen učí znalosti, ale také funguje jako most mezi učiteli a rodiči v Kinhu a pomáhá dětem začlenit se do třídy a nepromeškat příležitosti k učení,“ poznamenal pan Bao.

Pokaždé, když se student postavil, aby promluvil, a někdy zapomněl vietnamštinu, přepnul do khmérštiny. Opakovala správnou větu, dokud ji nevyslovili správně. Tato malá opakování se v každé lekci opakovala desítkykrát, a tak zasévala semínka znalostí v pohraniční oblasti.

Paní Ra řekla: „Byla tam nová učitelka, která po pouhém týdnu pořád plakala, protože studenti nerozuměli lekci. Když se jich studenti na cokoli zeptali, mlčeli. Ale studenti nebyli líní ani špatní, byli jen stydliví.“

Trpělivě učila každé písmeno v obou jazycích, držela každé dítě za ruku, opravovala každý tah a opakovala ho znovu a znovu. „Pokaždé, když poprvé vidím děti mluvit vietnamsky, jsem tak šťastná,“ smála se.

Vždycky povzbuzuje a motivuje studenty k větší odvaze. Sah Kim Seng, žákyně 4. třídy, nadšeně řekla: „Nejvíc se mi líbí khmerská hodina paní Ra. Protože učí zábavnou formou a pokaždé, když něco řeknu správně, roztleská a pochválí mě celou třídou.“

Škola je nyní prostornější díky úsilí učitelů, podpoře místní komunity a mecenášů. Učebny mají nyní televizory a vylepšeno bylo i zázemí.

„Tehdy studenti nechodili do školy, pokud neměli telefon, aby mě mohli kontaktovat. Musela jsem jezdit ke každému domu a hledat je. Některé děti utekly hrát si, takže jsem musela běhat po celém okolí a hledat je,“ řekla se smíchem.

učitel - Foto 3.

Většina studentů v této škole chodí do školy pěšky nebo na kole - Foto: THU BUI

Kam rodiče vkládají svou důvěru

Většina studentů paní Ra byly děti chudých farmářů, kteří pracovali jako námezdní dělníci, tahali maniok a řezali cukrovou třtinu. Mnoho jejich rodičů bylo negramotných a vzdělání nechali zcela na učitelích.

„Škola úzce spolupracuje se staršími osad a vesnic, aby sledovala seznam dětí školního věku. Dva měsíce předem jdeme do každého domu, abychom je přesvědčili k vyplnění přijímacích dokumentů. Mnoho rodin toho moc neví, takže to všechno nechají na škole a učitelích,“ řekl pan Bao.

Podle pana Baoa je to jedna z nejobtížnějších škol v pohraniční obci. „Paní Ra učí s velkým nadšením, stará se o každého studenta a bedlivě ho sleduje, rozumí jeho okolnostem a psychologii a podporuje jak jeho studium, tak i jeho život.“

Jednou jeden student vážně onemocněl. Jeho matka byla chudá a neměla peníze na to, aby ho odvezla do nemocnice. Učitelé ve škole museli jít k němu domů a přesvědčit ho, aby ho odvezl do nemocnice v Ho Či Minově Městě a zaplatil za něj. „Teď je zdravý a chodí do třetí třídy. Když na to vzpomínám, stále se cítím šťastná,“ řekla paní Ra.

Často se studentů ptá: „Jaká je vaše vysněná práce?“. Dříve většina z nich odpovídala, že by pracovali na polích nebo sklízeli maniok, protože to byla práce nejblíže jim a jejich rodinám. Někteří říkali, že chtějí být továrními dělníky, protože viděli, jak jim starší sourozenci posílají peníze z práce domů. Nyní však díky vzdělání směle vyjádřili své sny o tom, že se stanou „policisty“ nebo „lékaři“.

Těší ji, že rodiče si v posledních letech mnohem více uvědomují vzdělávání svých dětí. Ti, kteří si to mohou dovolit, si kupují dostatek knih a platí zdravotní pojištění. Žákům v tíživé životní situaci škola půjčuje knihy a uniformy. Dříve mnoho dětí chodilo do školy bez sandálů, ale dnes je to méně běžné. Obec také podporuje a vytváří mnoho podmínek pro děti etnických menšin.

„Jen doufám, že se děti naučí číst a psát a budou mít slušnou práci, aby jejich život nebyl tak ubohý jako život jejich rodičů,“ řekla.

Od těžkého dětství k učitelskému snu

Paní Lam Thi Ra se narodila do chudé khmerské farmářské rodiny. Její otec zemřel brzy a matka vychovávala děti sama. Dětství strávila v prostých jídlech a nošení starého oblečení. V prvním ročníku na vysoké škole jí zemřela matka. Musela být nezávislá a žít skromně, ale i tak byla odhodlaná splnit si svůj sen stát se učitelkou.

Paní Ra pracovala ve škole rok a poté odjela na čtyři roky do Kambodže, kde učila khmerské děti v osadě Tam Pho. Přestože je její dům od školy vzdálený 10 km, stále každý den tvrdě pracuje, protože chce pomoci chudým dětem, které nerozumí vietnamštině, aby měly možnost studovat.

Poskytovat překladatelskou podporu kolegům

Téměř před 20 lety, když paní Chu Phuong Uyen - učitelka z kmene Kinh, která neuměla khmérsky - obdržela rozhodnutí o základní škole Tan Dong B, byla téměř ohromená. První den vyučování se na ni dívalo více než třicet párů černých očí, ale ani jeden žák nepromluvil. Ptala se, ale mlčeli. Pokynovala, ale oni mlčeli. Ne proto, že by se chovali zlobivě, ale proto, že nerozuměli ani slovu vietnamsky.

Nejtěžší pro ni bylo učit v první třídě. Mnoho dětí nerozumělo slovům „utírat“ nebo „malá tabule“, trvalo jim celý týden, než si zapamatovaly jen jedno slovo. Místo slov používala znaky a trpělivě ukazovala každý pohyb, každý způsob držení křídy. Rodiče neuměli vietnamsky, takže musela žádat starší žáky nebo paní Ra o pomoc s překladem. Byly roky, kdy s ředitelkou chodily dům od domu a přesvědčovaly děti, aby šly do školy, některé děti se objímaly v nohou postele a plakaly, odmítaly chodit do třídy.

ČT BUI - VU HIEN

Zdroj: https://tuoitre.vn/co-giao-13-nam-bam-lop-vung-bien-hanh-phuc-moi-ngay-la-thay-cac-em-hoc-them-duoc-mot-chu-20251209104403691.htm