Esej: Dong Hoi, země krásných vzpomínek

QTO - 1. Najednou, uprostřed zimního dne, zarezonovaly verše z básně „Pohled na Dong Hoi“ od básníka Vo Van Luyena jako jasná hudební nota: „Dong Hoi je teď jiný / Staré ulice jsou jako tvé růžové tváře / Ranní slunce se zlatem a stříbrem třpytí / Lodě na konci řeky se třpytí.“ Tyto verše byly jako srdečné pozvání, které mi znemožňovalo zůstat v klidu v teplé dece. Ignoroval jsem studený vítr a vyšel na ulici, abych si vychutnal plnou krásu města zahaleného v mlze. Ukázalo se, že Dong Hoi není okouzlující jen svým modrým mořem, bílým pískem a zlatavým sluncem, ale i v mírném chladu rané zimy město stále vyzařuje klid, s nádechem melancholie, a přesto podivně uklidňující.

Zatímco v létě se často procházím po bílých písečných dunách, hraji si s vlnami s bílými hřebeny a nechávám slaný mořský vánek vsáknout se do kůže, v zimě si raději vybírám klidný koutek v malé kavárně, kde si hřeji ruce horkým šálkem kávy, tiše hledím na mlhu visící nad řekou Nhat Le a nechávám svou duši unášet milostnými písněmi.

Pohled na Dong Hoi - Foto: Nh.V

2. Není jasné, kdy přesně, ale Dong Hoi se stal múzou, nekonečným zdrojem inspirace pro umělce a spisovatele. Je těžké spočítat všechny básně a písně napsané o zdejší zemi a lidech; víme jen, že Dong Hoi je v umění úchvatně krásný. Lidé si navždy zapamatují verše vycházející ze srdce zesnulého básníka Xuan Hoanga: „Naše malé rodné město probouzí mnoho vzpomínek / Voňavý noční jasmín naplňuje dlouhé noci / Jdi! Můj stín se mísí se stínem moře / Jemná báseň, přicházím spát vedle tvého ramene…“ (Dong Hoi).

Z těchto krásných veršů vytvořil skladatel Thái Quý píseň „Sbohem na ulici malého města“. V průběhu let tuto píseň zpívalo mnoho generací zpěváků a stala se jednou z nejlepších milostných písní o Đồng Hới. Dalším mistrovským dílem, které v posluchači vzbuzuje emoce svou sladkou, hlubokou melodií prodchnutou láskou k zemi a jejím obyvatelům, je „Moje láska k přímořskému městu“, kterou složil Hoàng Sông Hương ze stejnojmenné básně básníka Văn Lợi. Každý řádek básně je jako láskyplná sebereflexe syna přímořského města: „Narodil jsem se v pokorném malém městečku / U vln řeky, kde se setkává s mořem / Chápu prchavé plachty / Které mizí v rozlehlém oceánu...“ Existuje mnoho dalších takových nádherných básní a melodií. A každý syn Đồng Hới, když je znovu uslyší, pocítí vlnu hrdosti, díky čemuž na ně ti, kdo odcházejí, s láskou vzpomínají, ti, kdo zůstávají, si jich váží a návštěvníci z celého světa se k nim touží vracet.

3. Ačkoli jsem těmito ulicemi prošel mnohokrát, teprve když jsem si udělal čas na jejich skutečné rozjímání, plně jsem pochopil krásu Dong Hoi. Proti modré obloze se tyčí zvonice kostela Tam Toa – tichý, majestátní důkaz. Poté, co vydržel nespočet historických změn a válečných bomb, je starobylý kostel nyní jen mechem porostlou starobylou zvonicí. Na vrcholu věže, kde jsou cihly a malta potřísněny časem, se stále tyčí vzhůru větve stromů, bujné a zelené, občas poseté třepotáním mladých ptáků. To je nejjasnější důkaz pravdy, že život pramení ze zkázy a krása se vynořuje z ruin. Tato scenérie naplňuje místo Tam Toa mystickou krásou a evokuje hluboký pocit nostalgie. Stojí jako tichý svědek historie a připomíná nám hodnotu míru a pulzujícího života této země.

4. Jak poznamenal básník Vo Van Luyen: „Dong Hoi je teď jiný.“ Země kdysi zpustošená a zničená válkou se nyní stala pulzujícím městem s mnoha výškovými budovami a širokými, otevřenými silnicemi. Na pozadí harmonické krajiny moře, řeky a poloostrova všude září nová vitalita. Majestátní mosty zdobící poetickou řeku Nhat Le vytvářejí ohromující architektonické skvosty, otevírají příležitosti pro rozvoj cestovního ruchu a transformují tuto pobřežní oblast v dynamické a rušné město. Za mostem píše nový příběh i poloostrov Bao Ninh. Místo pustých rybářských vesnic za písečnými dunami z minulosti vyrostla řada nových městských oblastí a luxusních resortů. Zeleň přírody se mísí s moderní výstavbou a vytváří novou tvář Dong Hoi. Možná proto je v básníkových očích tato mladistvá vitalita krásně přirovnávána k „růžovému ruměnci na dívčích tvářích“? A právě tato „jedinečnost“ Dong Hoi nutí básníka „houpat se po celý den / má poslušná ruka mává na pozdrav novému dni / sny se vlévají do opilé omámení“.

Krása Dong Hoi není patrná jen v každém stromu a rohu ulice, ale je také hluboce zakořeněna v prosté a vřelé pohostinnosti jeho obyvatel. Přízvuk středního Vietnamu s těžkým, slaným tónem připomínajícím moře skrývá skutečnou upřímnost, pohostinnost a vřelost, která je skutečně jedinečná. Možná proto, že si lidé vytrpěli utrpení války a často čelili drsným přírodním katastrofám, si zdejší lidé váží chvil klidu a otevírají svá srdce, aby přivítali a ocenili každého, kdo do města přijde a zůstane. Miluji, jak se smějí a hlučně si povídají na rybích trzích brzy ráno, miluji pilné ruce, které se starají o každý záhon a strom na ulicích, a miluji zářivé štěstí v jejich očích, když hrdě mluví o své vlasti.

Dá se říci, že krása Dong Hoi je úžasnou symfonií mezi minulostí a současností, mezi poetickou přírodou a dobrosrdečnými lidmi. Jsou to klidné, mechem porostlé kulturní památky, které slouží jako tichá připomínka našeho původu. Je to mladistvá, pulzující energie pobřežního města, která se den ode dne mění. Je to čistá, mírná řeka Nhat Le, která nekonečně teče podél jednoduchého, opravdového tepla obyvatel Dong Hoi…

To vše vytvořilo jedinečný Dong Hoi, odolný i tragický, ale zároveň romantický i lyrický. Tato země se stala zdrojem nostalgie a náklonnosti a s každým dalším dnem je obohacována o svěží melodie. Je to směs rušného moderního života a jemného šumění vln, které společně vyprávějí příběh touhy po větších výšinách.

Nh.V.

Zdroj: https://baoquangtri.vn/van-hoa/202512/tan-van-dong-hoi-mien-thuong-nho-7b61583/