Jedinečné neformální konverzace od Hoang Phu Ngoc Tuonga

QTO - Hoang Phu Ngoc Tuong není jen talentovaný básník, ale čtenáři ho znají a ctí jako jednoho z předních vietnamských esejistů. Hoang Phu má ale i jinou stránku psaní esejí. Proto je v antologii Hoang Phu Ngoc Tuonga samostatná a důstojná sbírka esejů, odlišná od všech ostatních a na rozdíl od jakéhokoli jiného žánru psaní nebo žurnalistiky. Protože se jedná o autentické a jedinečné eseje ve stylu Hoang Phu Ngoc Tuonga.

Často se předpokládá, že neformální konverzace je žánr psaní a diskuse (mluvení) ve volném čase, probírání lehkých témat s nádechem literárního šarmu, časté objevování se v novinách, když je to potřeba. Pokud se však u toho zastaví, i když je to příjemné čtení, má to jen dočasný efekt a je nepravděpodobné, že by to vytvořilo „značku“ pro neformální konverzaci, natož aby to pozvedlo žánr žurnalistiky smíchané s literaturou, který by měl trvalou vitalitu.

Protože po diskusích o aktuálních událostech nebo příbězích z každodenního života zůstávají některá díla v paměti mnoha lidí a lze je číst opakovaně. To je zvláštní talent proměnit pomíjivé v trvalou hodnotu.

Sebraná díla Hoang Phu Ngoc Tuonga - Foto: XD

Když se mluví o esejích Hoang Phu Ngoc Tuonga, jeho oddaní čtenáři si jistě vzpomenou na jeho působivé a dojemné spisy, jako například: „Dynastie Nguyen v ulicích Hue “, „Hravý muž“, „Země krásných žen“, „Věštění Wei Ji“, „Cesta univerzity“, „Nový styl novin Tieng Dan“ atd. Prezentované problémy a postavy nemusí být nijak zvlášť důležité, nové nebo dokonce bezvýznamné, snadno zastíněné nespočtem pozoruhodnějších témat, ale skrze jeho pero se všechny objevují z jiné perspektivy.

To je dáno autorovým jedinečným způsobem cítění, myšlení a psaní. Není to bombastické ani rozvláčné (vzhledem k povaze novinových článků), přesto je to dostatečné k vyjádření porozumění, filozofie, reflexe a závěrů, které rezonují s mnoha čtenáři a sdílejí je. Právě tento talent vytváří literární kouzlo Hoàng Phủ Ngọc Tườnga.

V tomto článku bych rád vybral a zmínil několik děl týkajících se regionu Quang Tri . Prvním je článek „Úvahy o čtení McNamarových pamětí“. Když se hovoří o americké agresi ve Vietnamu, je třeba jako první zmínit amerického ministra obrany McNamaru, považovaného za „architekta“ McNamarovy elektronické bariéry na 17. rovnoběžce, což je fakt známý nejen obyvatelům Quang Tri. McNamarovy paměti četlo a analyzovalo mnoho generálů, historiků, novinářů, spisovatelů atd., takže se zdá, že v nich není nic nového k říci.

Přesto i v neformální konverzaci Hoang Phu Ngoc Tuonga čtenáře stále zaujme způsob, jakým je problém formulován: „...Nejvíce na mě zapůsobil bizarní rozpor v ideologii Roberta McNamary, která řídila válku. Jako šéf Pentagonu si vzpomněl, že již v roce 1963 dospěl k závěru, že ‚bychom se mohli a měli stáhnout z války ve Vietnamu‘.“

Od té doby až do své smrti v roce 1968 se však důsledně řídil svým vlastním způsobem myšlení: „Toto je velmi důležitá válka a já jsem rád, že se jí účastním, a udělám cokoli, abych vyhrál.“

Jak může autobiografie obsahující rozpory v autorových vlastních myšlenkách přesvědčit čtenáře? Autor tohoto neformálního komentáře pokračuje ostrým a zajímavým argumentem: „Velkolepým mistrovským dílem zrozeným z jeho elektronické mysli byla McNamarova bariéra, kterou zcela zničili lidé a vojáci Ben Hai, smeteni experimentálním modelem ‚elektronického bojiště‘ navrženým jejím tvůrcem. ‚S tím, co se dá spočítat, se musí počítat,‘ řekl McNamara. Jeho soupeřem byl bohužel nespočetný nepřítel…“

Odtud autor přesvědčivě cituje knihu „Základy vojenské strategie“ od hrdiny a vojenského génia Tran Hung Daa, kde hovoří o nezměrné síle celého národa bojujícího společně, a uzavírá ji silným prohlášením: „...Tomu se říká lidová bitva nebo lidová válka, síla vietnamského lidu v boji proti útočníkům a obraně své země po tisíce let. Jak by to pan McNamara mohl spočítat?“

Zatímco dílo pojednávalo o válce na základě pamětí prominentní osobnosti na opačné straně, povídka „Muž vztyčující vlajku“ je osobním vyprávěním o podpisu Pařížské dohody. Spisovatel měl za úkol vztyčit vlajky, aby uvítal delegace překračující 17. rovnoběžku u mostu Hien Luong. Příběh se zdá být jednoduchý, ale obsahuje nečekané situace, kterým rozumí jen zúčastnění: „...Moje mise se zdála být splněna, dokud se náhle nestala smrtelná událost, vítr... Jižní! Zkrátka žádná vlajka o rozloze téměř 100 ^metrů čtverečních by v té době neodolala zuřícímu laoskému větru. Za pouhé jedno ráno vítr roztrhal dvě mé vlajky, které mi v tu chvíli byly dražší než můj život...“

V obavě, že by vlajku mohl silný vítr roztrhnout, si spisovatel po dlouhém uvažování vymyslel plán: když dorazí důležitá delegace, vztyčí vlajku a hned ji spustí, aby ji ochránil. Ani to ale nestačilo. Jednoho dne, když se chystala dorazit mezinárodní delegace, vztyčil Hoang Phu Ngoc Tuong vlajku právě ve chvíli, kdy vítr zesílil a vlajka se jen krůček po krůčku zvedala. Navzdory veškerému úsilí spisovatele se mu nepodařilo úkol dokončit. V tomto kritickém okamžiku mu někdo přispěchal na pomoc a úkol vztyčit vlajku k diplomatickému pozdravu byl konečně splněn.

Autor vypráví: „Otočil jsem se a podíval se na ‚dobrodince‘, který mi pomohl v mé nouzi: Čtvercový obličej, robustní postava, husté obočí, laskavý úsměv pod vojenskou čepicí s řemínkem staženým až k bradě. Podíval se na mě s opravdu starostlivým pohledem a promluvil s přízvukem Nghe An-Northern: ‚Dobrý den, pane Hoang Phu. Jsem Nguyen Minh Chau!‘ Byl to skutečně Nguyen Minh Chau ze „Stop vojáka“…“

Dva talentovaní vietnamští spisovatelé, oba bojující v odboji a žijící a psající uprostřed bomb a kulek, se nečekaně setkali v tak překvapivé situaci a zanechali po sobě nezapomenutelnou vzpomínku v podobě spisů Hoang Phu Ngoc Tuonga.

Zdánlivě bezvýznamný příběh se proměnil v nezapomenutelný. To je umění neformální konverzace, proměňování drobností v témata podněcující k zamyšlení a proměňování prchavých okamžiků v trvalé vzpomínky.

Pham Xuan Dung

Zdroj: https://baoquangtri.vn/van-hoa/202604/doc-dao-nhan-dam-hoang-phu-ngoc-tuong-8f8437c/