Když jsem začal psát o svém tchánovi – dramatikovi Ngoc Linhovi, pořád jsem váhal. Vlastně jsem ještě nenašel klíč; nevím, kde začít: jako romanopisec, novinář nebo dramatik. Literární kariéra Ngoc Linha trvala přes půl století a před rokem 1975 se v Jižním Vietnamu pyšnil desítkami bestsellerů. Pracoval také pro noviny „Le Song“, jako divadelní novinář a jako redaktor týdeníku „Nhan Loai“. V útlém věku otevřel v Saigonu nakladatelství Phu Sa. Později se stal zástupcem šéfredaktora Hočiminových divadelních novin a inicioval a řídil cenu Tran Huu Trang za Cai Luong (tradiční vietnamskou operu). Napsal mnoho děl, která rezonovala s publikem v mluveném dramatu, Cai Luong a televizních dramatech, a získala řadu zlatých medailí na národních festivalech profesionálního divadla.
Spisovatel a dramatik Ngoc Linh. (Fotografie poskytnuta rodinou)
Pro mě byl mým otcem i prvním mentorem v divadelní profesi. V té době jsem právě přestoupil z armády a pracoval v 5. distriktu. Jednoho dne se můj šéf usmál a řekl: „Vidím, že jste docela kultivovaný; proč se nezkusíte zúčastnit amatérského divadelního workshopu?“ Na workshop ve starém zábavním parku Dai The Gioi , nyní Kulturním centru 5. distriktu, jsem šel s nonšalantním přístupem, jen abych zabil čas. Divadlo pro mě totiž byl zcela neznámý svět. Díval jsem se na svého učitele, jak sedí mezi studenty pod tamarindem, a pomyslel jsem si: „Bože můj, proč je tu takový obrovský, impozantní učitel, který učí dramatické psaní?“ Jeho přednášky o umění psaní scénářů, občanských aspiracích, tvůrčích ideálech a bohatých životních zkušenostech mě nečekaně uchvátily hned od první lekce. Později jsem se dozvěděl, že jeho skutečné jméno bylo Duong Dai Tam, že měl také černý pás třetího stupně v aikidó, černý pás druhého stupně v taekwondu a dříve vedl velké aikido dojo v Ho Či Minově Městě.
Vtipná historka je o tom, jak během workshopu psaní byla jedna mladá autorka, která byla docela hezká, ale pokaždé, když byla přestávka, spěchala pro vodu a ručník, aby profesorovi otřela obličej. Nesnášela jsem to. Nesnášela jsem její lichotky, tak jsem počkala, až si přečte scénář, a hned jsem na ni neúprosně zaútočila, aniž bych věděla, že je profesorovou dcerou. Trochu ji zaskočila moje příliš agresivní a přímočará zpětná vazba. Později, když jsme se vzali, mi řekla, že od toho dne řekl: „Trung si na tebe dává zálusk.“
Citlivost a životní zkušenosti vysoce kvalifikovaného spisovatele v zobrazování psychologie postav mu umožnily číst skryté myšlenky v srdcích druhých. Často trávil hodiny rozhovory s kolegyněmi, jako byli spisovatelé Tram Huong a Nguyen Thi Minh Ngoc a režisér Hoa Ha... Pravděpodobně si nikdy nepředstavovaly, že kromě diskusí o umění je tajně pozoruje a shromažďuje materiál pro pozdější tvorbu svých ženských postav. Pro něj byl každý kolem něj, dokonce i jeho žena a děti, předmětem studia pro jeho literární a uměleckou tvorbu. Nikdy nepromarnil příležitost. Obraz ženy byl ústředním bodem, jádrem emocí v celém díle Ngoc Linha. Často mi říkal: „Žena není jen ústřední postavou literatury a umění, ale také hlavní cílovou skupinou, na kterou by se literatura a umění měly zaměřovat,“ nebo: „Spisovatel si může vymyslet všechno, ale nemůže si vymyslet psychologické detaily postavy.“ Naučil jsem se od něj mnoho věcí, ale nikdy jsem se nenaučil puntičkářství v každém okamžiku života, které spisovatel jako on disponuje.
Autor Ngoc Linh a herci v divadle Malá scéna v Ho Či Minově městě (Foto: T. Hiep)
Během své spisovatelské kariéry byl dramatik Ngoc Linh několikrát vystaven dezinterpretacím, falešným obviněním a politickým pomluvám. To platilo zejména pro jeho hru cai luong (tradiční vietnamská opera) „Tisíce mil pro mého manžela“ (režie Huynh Nga), kterou uvedl městský soubor múzických umění Cai Luong. Toto dílo vypráví příběh vlasteneckého páru Bui Huu Nghia a jeho manželky (jako by se chtěli odvděčit názvu ulice, kde jejich rodina žila), kteří statečně bojovali proti tyranským statkářům v provincii Vinh Long, kde Bui Huu Nghia sloužil jako okresní soudce. Hra se setkala s četnými kritikami a opětovným schválením a osobou, která dobrovolně nesla hlavní tíhu kritiky spolu s umělci, byl pan Duong Dinh Thao – tehdejší zesnulý ředitel odboru kultury a informací Ho Či Minova města. Jednoho odpoledne jel můj tchán domů s vysokým krevním tlakem a zarudlou tváří. Ten večer mi soukromě řekl, že ho jeden z vysoce postavených členů recenzní komise poplácal po rameni a zasmál se: „Kdyby Ngoc Linh věděl o mé rodině dříve, takhle by netrpěl.“ Nakonec musela hra pozvat tehdejšího tajemníka městského výboru strany, pana Nguyen Van Linha, aby se na ni podíval. Pan Linh se na chvíli zamyslel a pak krátce řekl: „Než jsem se podíval, slyšel jsem lidi říkat, že tato hra naráží na proklínání režimu a podněcuje lidi k bubnování na protest proti nespravedlnosti. Myslím, že je to dobrá historická hra, není na ní nic špatného. A kdyby se ve hře objevili nějací místní úředníci stejně zlí jako tyranští feudální páni, pak by kritika byla oprávněná.“
Dílo vzniklo především díky manažerským schopnostem a odhodlání chránit umění pana Duong Dinh Thao. Přestože však bylo dílo městského souboru múzických umění Cai Luong osobně posouzeno tajemníkem strany, nesmělo být při svém představení publiku nazváno „Tisíce mil pro mého manžela“, ale muselo být změněno na neohrabaný a bezvýznamný název „Tisíce mil hor a potoků“.
Vyprávím tento příběh, protože i dnes je mnoho vynikajících děl s historickými tématy nuceno změnit své názvy a historické postavy jsou odsunuty do neoficiálních historických publikací. Důvody uváděné recenzními komisemi jsou často vágní a subjektivní, například některé historické detaily nebo postavy jsou citlivé a stále předmětem diskusí. Přitom každý ví, že umělecká tvorba není o kopírování historických dokumentů, které jsou již příliš rudimentární a založené na subjektivních předsudcích feudálních historiků. Nedostatek dostatečných znalostí, neochota být kreativní a někdy i jen pár prohlášení se stávají překážkami, které umělci jen velmi těžko překonávají.
Autor Ngoc Linh a lidový umělec Doan Hoang Giang (Foto: Thanh Hiep)
O svém tchánovi bych toho mohla vyprávět mnohem víc. Bez něj bych neměla takový život a spisovatelskou kariéru, jakou mám dnes. Přednášela jsem studentům na uměleckých a kulturních školách a často jsem jim říkala: „Talentovaný umělec bez integrity je v nejlepším případě jen pouhý úskok a lstivý.“
Překročíme-li obvyklé formality rodinných vztahů, lze říci, že můj tchán – dramatik Ngoc Linh – psal a žil věrně spisovateli. I když už některé věci byly napsány, v mém současném rozpoložení stále mám pocit, že jsem o něm nenapsal dostatečně dobře. Stále mu tolik dlužím...
Jednoduché jako přátelství
26. června uplyne 15 let od úmrtí dramatika Ngoc Linha. V den jeho úmrtí se mnoho přátel, umělců a novinářů přišlo poklonit jeho smrti. Žil prostý život, často nosil džíny a košili vyhrnutou, takže se lidé v uličce divili, proč se pohřbu tohoto spisovatele zúčastnilo tolik umělců. Jeden detail, který na mě zapůsobil, byl, že premiér Vo Van Kiet nechal svého osobního tajemníka přinést věnec s nápisem „Vo Van Kiet hluboce truchlí nad Ngoc Linhem“. Věnec neobsahoval slova jako „pane premiére“ nebo „spisovatele“, ale jednoduše vyjadřoval cit přátelství. Možná zesnulý premiér Vo Van Kiet věřil, že upřímná úcta vůdce k umělcům si získá důvěru umělecké obce, i když umělecké názory ještě nebyly plně sjednoceny?
Zdroj: https://nld.com.vn/van-hoa-van-nghe/ngoc-linh-nha-viet-kich-cao-tay-20170617215352309.htm
Komentář (0)