Uprostřed moderního tempa života, které se vkrádá i do těch nejmenších vesnic v horách, zvuk nástroje lin xin etnika Nung stále rezonuje jako vytrvalý podzemní proud.
Vang Van Seng (vesnice Coc Cooc, obec Pa Vay Su, provincie Tuyen Quang ) je i v sedmdesáti letech neúnavně „udržuje plamen při životě“ a učí tradiční zvuky svých předků, aby „posvátný duch“ lesa s časem nevyprchal.
Duše v životě lidí Nung
Brzy ráno ve vesnici Coc Cooc, zatímco kapky rosy ještě lpěly na okvětních lístkech divokých broskví, probudily klidnou atmosféru vysočiny Pa Vay Su melodické, procítěné zvuky. Tyto zvuky nebyly hlasité ani okázalé, ale dostatečně silné, aby pronikly hustou mlhou a rozechvěly srdce jako jemné šumění potůčku tekoucí ze srdce skal. Byl to zvuk nástroje lin xin, vycházející z malého domu umělce Vang Van Senga.
Řemeslník Vang Van Seng (vlevo) učí mladší generaci hrát na nástroj lin xin.
FOTO: DO TU
Pan Séng má ve věku přes 70 let ruce, ačkoli mozolnaté od drsného počasí a farmaření, ale při dotyku strun nástroje se překvapivě měkké a elegantní. Vypráví, že vášeň pro tento nástroj si vypěstoval už v dětství. Za chladných zimních nocí před elektřinou, u praskajícího ohně, byl mladý Séng okouzlen hudbou svého otce a starších ve vesnici.
„Tehdy byl zvuk kytary ozývající se nocí jako zvuk potoka protékajícího rozlehlými horami a lesy. Než jsem se nadával, ta melodie se mi vkrádala do hlubin bytosti,“ vzpomínal nostalgicky pan Séng.
Poháněn svou vášní se učil sám a pečlivě zjišťoval, jak hrát na struny a držet rytmus. Jeho prsty, krvácející z ocelových strun, časem zhrubly, což z něj nakonec udělalo nejzkušenějšího hráče na nástroj „lìn xìn“ v regionu, toho, kdo „udává rytmus“ pro hlavní vesnické festivaly.
Nástroj lin xin má relativně jednoduchou konstrukci, ale ztělesňuje sofistikovanost tradičního řemeslného zpracování. Nástroj připomíná loutnu nguyet s dřevěným tělem dlouhým přibližně 70 cm. Rezonanční skříň je kulatá a plochá, zdobená lesklými hliníkovými nebo stříbrnými dílky. Hlava je často zdobena charakteristickými brokátovými látkami kmene Nung.
Struny lin xin, tradičně vyrobené z koňských žíní, jsou nyní nahrazeny nylonovými nebo tenkými ocelovými strunami, aby se zesílila rezonance zvuku. Pro lid Nung z Pa Vay Su není lin xin jen hudebním nástrojem; je to „hlas srdce“ v každé nuanci lidských emocí. Na festivalech, svatbách a oslavách nastěhování živý zvuk lin xin se ozývá na schodech a ladí s luonskými písněmi oslavujícími stranu, prezidenta Ho Či Mina a obnovenou vlast.
Během romantických nocí se hudba stává hluboce dojemnou a slouží jako most spojující milence. Na pohřbech je však hudba ponurá a loučí se s zemřelými, kteří se vracejí ke svým předkům.
Řemeslník Chang Thi Ve, znalý místní odborník na lidovou kulturu, se podělil: „Nástroj lin xin je duší komunitních rituálů. Spojuje lidi napříč generacemi.“
Snaha pokračovat v odkazu v digitálním věku.
Ačkoli zvuk nástroje stále rezonuje každý den, v očích starého řemeslníka přetrvává náznak melancholie. Moderní život se svými chytrými telefony, přenosnými reproduktory a elektronickou zábavou proniká do každého koutu vesnice. Mladí lidé jsou dnes pohlceni optimistickou hudbou online a mnozí z nich už neznají název ani vzhled nástroje, který používali jejich předkové.
„Všichni mladí lidé odešli studovat nebo pracovat. Ti, co zůstávají doma, si rádi jen poslechnou hudbu na telefonech. Mám velké obavy, že když zemřu bez někoho, kdo by tradici udržel, zvuk nástroje linhin mě bude pronásledovat až do hrobu,“ řekl pan Séng.
Řemeslník Váng Vần Séng, znepokojený rizikem zániku této umělecké formy, proměnil svou verandu ve speciální učebnu. Každý večer po škole se kolem něj shromažďují děti, aby se učily hrát na tento nástroj. Trpělivě drží každé dítě za ruku, upravuje mu držení těla a vede ho, jak ladit struny a držet rytmus.
„Výuka dětí není jen o výuce technik, ale také o tom, naučit je, proč si jejich předkové tento nástroj tolik vážili. Naučit se hrát na tento nástroj znamená také naučit se, jak se chovat, a naučit se milovat svou vesnici,“ svěřil se pan Séng.
Kromě vystupování a výuky je pan Séng také samouk-"inženýr". Jeho zručné ruce proměňují základní materiály, jako jsou zbytky dřeva, vodovodní potrubí nebo staré plechovky od mléka, v nástroje s jedinečnými tóny. Každý nástroj, který vytvoří, je dalším "mostem" spojujícím minulost s budoucností.
V rozhovoru s novináři pan Duong Van Phu, vedoucí kulturního oddělení obce Pa Vay Su, potvrdil, že řemeslník Vang Van Seng je jedním z nejcennějších „živoucích lidských pokladů“ v této lokalitě.
„Pan Séng hraje velmi zvláštní roli v ochraně nehmotného kulturního dědictví a vytváří základ pro budování masového uměleckého hnutí spojeného s rozvojem komunitní turistiky v budoucnu,“ poznamenal pan Phú.
Během festivalů národní jednoty nebo jarních svátků se obraz pana Sénga, oblečeného v tradičním indigovém oděvu, jak drží svůj nástroj lin xin a melodicky hraje mezi vesničany, stal symbolem vitality kultury Nùng. Jeho hudba nejen obohacuje duchovní život, ale slouží také jako jemná, ale hluboká připomínka původu etnické skupiny.
Když jsem opouštím Pà Vầy Sủ, slunce vychází výš a v uších mi stále zní zvuk nástroje lìn xìn, věřím, že s oddanými „strážci plamene“, jako je řemeslník Váng Vần Séng, budou zvuky rozlehlého lesa i nadále rezonovat, trvalé a mocné, stejně jako vitalita lidí v pohraniční oblasti Tuyên Quang.
Zdroj: https://thanhnien.vn/nguoi-giu-hon-thieng-noi-dai-ngan-185260402210802538.htm
Komentář (0)