Ukolébavky z vesnice Canh Duong

Việt Nam•17/03/2024

(QBĐT) - Mezi různými formami lidové slovesnosti lze ukolébavky považovat za jedny z nejstarších. Jsou to něžné písně, jejichž texty jsou převzaty z forem lidové poezie, jako jsou: lidové písně, dětské říkanky, zpěvy a verše; básně v šestiosminovém metru a příběhy Nôm psané v šestiosminovém metru; někdy je improvizuje zpěvák… aby dítěti pomohl snadno usnout. Ukolébavky kombinují text s melodií, rytmem a vokální kvalitou. Melodie, rytmus a tón jsou obvykle jednoduché, jejichž cílem je melodický, uklidňující a příjemný zvuk.

V dobách, kdy komunikační metody nebyly tak rozvinuté jako v minulosti, se ukolébavky používaly k vyjádření pocitů, svěřování se a předávání emocí. Babičky používaly ukolébavky, aby se svěřily svým dětem a vnoučatům, matky je používaly k výchově svých dětí a manželky k vyjádření nevyslovených pocitů svým manželům… V moderním životě není zachování a propagace ukolébavek snadný úkol. Těmto ukolébavkám hrozí postupný zánik.

Vesnice Cảnh Dương (okres Quảng Trạch) je zemí „duchovních a talentovaných lidí“. Obyvatelé Cảnh Dương mají charakteristický a snadno rozpoznatelný přízvuk. To přispívá k jedinečnému charakteru ukolébavek v této venkovské oblasti. Stejně jako v jiných regionech se i ukolébavky v Cảnh Dương formovaly a rozvíjely od založení vesnice. Texty písní pocházejí z velké části z lidových písní, poezie lục bát a narativních básní psaných ve stylu lục bát, které se široce dědí z generace na generaci.

V repertoáru ukolébavek z Canh Duongu proto nacházíme mnoho známých lidových písní, básní o šesti osmi slabikách a narativních básní o šesti osmi slabikách. Ačkoli počet ukolébavek, které obyvatelé Canh Duongu složili, není velký, je velmi důležitý. Přispívá k jedinečnému charakteru ukolébavek z Canh Duongu. Dokonce i známé ukolébavky si obyvatelé Canh Duongu upravují a zpívají s vlastními jedinečnými hlasy, intonacemi, melodiemi a doprovody, čímž vytvářejí jedinečný styl, který se nepodobá žádné jiné lokalitě nebo regionu.

Například ukolébavka: „Každý večer stojím na břehu řeky / Chci navštívit matku, ale není tu žádný trajekt,“ zpívaná obyvateli Cảnh Dươngu, zní velmi jedinečně díky svému vysokému tónu ve srovnání s jinými lokalitami a zahrnutí výplňových slov jako „Hò hẻ hò hè“, „bồn bổn bồn bồn“, která harmonizují s rytmem houpací sítě a vln.

Protože se jedná o pobřežní oblast a převážně rybářskou vesnici, ukolébavky z Cảnh Dươngu, stejně jako dalších pobřežních vesnic, se do značné míry vztahují k rybolovu. Mnoho ukolébavek z Cảnh Dươngu se zabývá manželskou náklonností, romantickou láskou a často jsou spojovány s rybolovem na moři. To odráží city žen z Cảnh Dươngu k jejich manželům nebo milencům lovícím na moři: „Když se dívám na mlhavé moře / Když tě vidím lovit ryby do sítí, cítím tolik náklonnosti .“ Ukolébavky nejsou květinové ani zdobené; jsou upřímné, jednoduché a plné emocí. Pouze ti, kteří hluboce chápou a vcítí se do okolností párů a mladých milenců oddělených vzdáleností, mohou skutečně sdílet pocity těch, kteří jsou odděleni: „Včera jsi si položil hlavu na její paži / Dnes si pokládáš hlavu na kotevní lano na moři .“

Ilustrace: Minh Quy — *Ilustrace:* **Minh Quy**

Kontrast mezi „včera“ a „dnes “, mezi „ její paží jako polštářem “ a „ kotevním lanem jako polštářem “ vyvolává v posluchači pocity smutku a soucitu. Kvůli nedostatku náklonnosti způsobenému neustálým odloučením se manželky vesničanů z Cảnh Dươngu často modlily: „Kéž fouká východní vítr / Aby lodě mohly plout a můj manžel mohl vystoupit na břeh .“ Pokaždé: „Odplouvám z Cảnh Dươngu / Čím víc mi chybí, tím víc mě bolí srdce .“

Ženy z Cảnh Dương hluboce chápaly namáhavou práci svých manželů a milenců: „Manžel vesluje sám / Kdo mu bude čepovat vodu? “ Toužily žít společně a spoléhat se jedna na druhou: „Manžel rybaří, žena nahazuje vlasec / Žijí spolu den za dnem na řece a moři .“ Prostřednictvím těchto ukolébavek chápeme těžké okolnosti obyvatel pobřežní vesnice Cảnh Dương v minulosti: „ V březnu, můj drahý / Ušetři si nějaké peníze a schovej je před matkou, abys mě uživil; Jdu na ryby a bojím se, že ztratím návnadu / Doma mají děti hlad, nemůžu v klidu sedět .“

Navzdory tomu vždy touží po manželském štěstí: „Pár slov pro tebe, má lásko: Když ryby berou, navij je, nenech je zůstávat.“ Jsou plní odvahy a sebevědomí: „Mé úsilí bylo odměněno: Když ne krevety, tak krevety; když ne slávky, tak kraby.“ Díky tomuto přesvědčení překonávají okolnosti, překonávají osud a udržují svůj rodinný život z generace na generaci. Navíc ve své práci vždy nacházejí radost.

Mezi ukolébavkami z Cảnh Dươngu je jedna poměrně unikátní: „Jedna noc s pěti či sedmi služkami / Nerovná se rybě zakousnout do háčku a ohnout prut .“ Lidoví autoři používají vtipná a chytrá přirovnání, která vyjadřují optimistického a životodárného ducha pracujících. Pro ty, kteří chodí na ryby, je to opravdové potěšení. Šest po sobě jdoucích souhlásek „C“ ve druhém řádku: „Ryba zakousne do háčku a ohne prut“ vyvolává v posluchači pocit, jako by viděl ohyb rybářského prutu přímo před očima.

Vesničané z Cảnh Dương se navzájem povzbuzují: „Chceš-li chytit rybu sủ, potřebuješ tři tyče / V řece Roòn není nouze o jiné ryby .“ Pokud vím, ryba sủ je mořská ryba, která klade jikry do brakické vody (ústí řek), první 1–2 roky života roste ve sladké vodě a poté se vrací do slané vody. Některé ryby sủ jsou dlouhé téměř 2 metry a váží přes 160 kg. Proto je k jejich přenesení potřeba „tři tyče“ a šest lidí. Je to vzácný a cenný druh, obvykle žijící pod korálovými útesy. Bohužel korálové útesy v Cảnh Dươngu jsou pryč a ryba sủ také zmizela. Název ryba sủ zůstal pouze v pokladnici ukolébavek z Cảnh Dươngu.

Jako dítě jsem slyšel babičku, jak uspává mého mladšího bratra v houpací síti: „Každý večer jde pan Doi na ryby / S kbelíkem, šálkem a tykví na zádech .“ V Hue jsem to slyšel znovu: „Každý večer jde pan Ngu na ryby / S kbelíkem, šálkem a tykví na zádech .“ Když jsem poslouchal ukolébavky z Canh Duongu, objevil jsem také podobnou: „Každý večer jde pan Dui na ryby / S kbelíkem, šálkem a tykví na zádech .“ To je běžný jev v textech mnoha ukolébavek z různých lokalit a regionů. Většina textů ukolébavek existuje od nepaměti; babičky, matky a sestry pouze mění jména rybářů, aby odpovídala místnímu kontextu. Protože téměř každá vesnice má tyto zvláštní postavy „pana Doi“, „pana Ngu“ a „pana Dui“. Tito muži chodí rybařit bez prutů, návnad nebo košíků, ale místo toho nesou „kbelík, hrnek a tykev na zádech“.

S takovými texty je obtížné ověřit původ ukolébavek. Obyvatelé vesnice Cảnh Dương se však nespokojili se stávajícím vzorcem, ale odvážně jej vytvořili a upravili do podoby: „Každý večer jde pan Lữ rybařit / paní Lữ jde nabírat, snacha jde hledat .“ Pan Lữ jde rybařit doopravdy (na rozdíl od pana Đội, pana Ngự a pana Đũi, kteří vyhledávají hlavně poklidné radovánky). Spolu s panem Lữem je tu „paní Lữ nabírá “ a „ snacha hledá“. Tuto novost a kreativitu je v ukolébavkách v místní oblasti nebo jiných pobřežních vesnicích těžké najít.

Ukolébavky z Cảnh Dương jsou neocenitelným zdrojem duchovní výživy. Dne 10. listopadu 2023 vydalo Ministerstvo kultury, sportu a cestovního ruchu rozhodnutí č. 3427/QD-BVHTTDL, kterým bylo vyhlášeno zařazení na seznam národního nehmotného kulturního dědictví, a ukolébavky z Cảnh Dương byly na seznam oficiálně zařazeny. Pan Tran Quang Binh (bývalý lektor na škole Binh Tri Thien pro vzdělávací management; lektor a vedoucí katedry vzdělávacího managementu na pedagogické fakultě Thua Thien-Hue) - syn vesnice Cảnh Dương s hlubokou láskou a oddaností své vlasti - věnuje velké úsilí shromažďování a sestavování díla „Ukolébavky z Cảnh Dương“ - což je skutečně smysluplný počin.

Mai Van Hoan

Zdroj