[E-časopis]: Tiše rameno

Jak dlouho už jsi nebyl u svého otce? Vrať se, buď s ním a pociť tu nejklidnější stabilitu na světě, než čas stihne smýt ty vzpomínky. Často si uvědomíme skutečnou hodnotu ramene, pohledu, až když se ze všeho stane vzpomínka. Tehdy ani slané slzy nedokážou zaplnit prázdné místo...

1. Přemýšleli jste někdy, kde se může zformovat pevnost? Pro mě se tato pevnost nacházela na ramenou mého otce, jako starobylý kořen stromu, který se drží hluboko v zemi, vzpřímeně stojí, aby mě ochránil v mnoha bouřlivých obdobích. Můj otec, muž máloslovný s drsnýma rukama, ale dostatečně silný, aby mě unesl po celý život. Vyrůstal jsem, ale otcovy oči byly plné myšlenek, jako tisíce let žil sedimentárních hornin, vyprávějících o mnoha starostech, na které si nikdy nestěžoval. V té vzpomínce jsem se viděl jako malou loďku, unášenou oceánem, a maják, který mě vedl, byl otcovým stínem, neochvějným a nikdy nezhaslým. Pamatuji si, jak za soumraku poslední paprsky dne dopadaly na shrbená záda mého otce, když seděl na verandě a pilně opravoval kolo, které jsem právě rozbil, protože jsem byl příliš zaneprázdněn hraním. Ty mastné skvrny se nejen uchytily na otcových rukou, ale také se hluboce vryly do mé mladé mysli pokaždé, když jsem udělal chybu.

Nikdy nezapomenu na to časné ráno, když mi bylo 10 let, když jsem šel za otcem na pole pro vodu, abych bojoval se suchem. Ranní rosa byla po celém poli, chladný vánek foukal skrz suché stébla rýže a nesl vůni čerstvě rozdrobené půdy a slabou vůni naplavenin. Zápasil jsem s kbelíkem, ruce jsem měl stále slabé a nedokázal jsem ho natáhnout. Pak mi kbelík vyklouzl z rukou a spadl do příkopu. Byl jsem ohromený a zklamaný, když jsem sledoval, jak se kbelík potápí. Když otec uslyšel ten zvuk, rychle k němu přiběhl. Jeho stín se táhl po zemi tak rychle, že jsem se cítil jako poryv větru. Poklekl a ponořil ruku do studené vody a hledal kbelík. Ruku měl plnou mozolů, ale v tu chvíli jsem cítil, že je neobvykle silná. Otec se naklonil k mému uchu a tiše promluvil, jeho hlas byl hluboký a klidný, pevnější než hrom: „Uklidni se, synu. Všechno bude v pořádku.“ Otec zvedl kbelík a vložil mi ho do ruky, zářící bezmeznou důvěrou. Nehuboval mě, jen mě tiše držel za ruku a vedl mě při každém plácnutí vodou. Toho rána se mi cesta z pole domů zdála kratší.

2. Stále si vidím obraz svého otce, jak zamyšleně sedí s šálkem ranního čaje, s očima upřenýma do daleka prázdného dvora. Vrásky na jeho čele jsou důkazem mnoha bezesných nocí, chvílí, kdy celou noc vzhůru dělal starosti o naši budoucnost. Pokaždé, když jsem upadl, otec mi nespěchal pomoci vstát, ale nechal mě vstát sám, jeho oči mě sledovaly, zářící vírou, že to zvládnu. Pak otec onemocněl, bylo odpoledne začátkem listopadu, vytrvalý déšť následovaný studeným severním větrem. Otec se právě vrátil z továrny, jeho vybledlý kabát nebyl dostatečně teplý, celé tělo se mu třáslo. Tu noc otec prudce kašlal, jeho hlas byl chraplavý, oči měl unavené, ale stále se snažil zachovat klid. Matka byla pryč, s bratry jsme byli příliš malí na to, abychom plně chápali otcovo vyčerpání. Seděl jsem vedle postele, má malá ruka se dotýkala otcovy paže a cítil, jak se mu nafukují žíly.

Měl jsem velké obavy, ale neodvážil jsem se plakat. Náhle otec otevřel oči. Měl propadlé a unavené oči, ale stále se na mě snažil podívat. Zvedl třesoucí se ruku a jemně mě hladil po vlasech. Na jeho rtech se objevil slabý úsměv, silný jako svíčka ve větru. „Neboj se, synu. Jsem v pořádku“... Jeho hlas byl slabý a zlomený, ale rozptýlil strach, který mě obklopoval. Druhý den ráno, i když byl stále unavený, se otec pokusil vstát. Viděl jsem ho, jak tiše šel do kuchyně uvařit horkou zázvorovou kaši a pak se snažil připravit věci do práce. Nohy se mu stále třásly, ale každý krok byl jistý. Nechtěl, abychom ho viděli slabého, nechtěl, aby se o jeho práci přišlo. V tu chvíli jsem pochopil, že otcova láska není jen jemný pramen, ale také pevná, nesmrtelná, neochvějná a tichá skála, i když jeho tělo bojuje s nemocí.

3. Teď, když jsem dospěl a čelím životu sám, chápu toho víc. Každé mé rozhodnutí, každý úspěch, kterého dosáhnu, má za sebou stín mého otce, který mě tiše podporuje a tiše vede. Můj otec není jasné světlo osvětlující cestu, je to silná, neochvějná hora stojící tam, dost na to, abych se o ni mohl opřít, když jsem unavený, dost na to, abych našel oporu, když jsem ztracený. Jednou byla moje impulzivita jako hluboký zářez do otcovy naděje, neviditelná rána, ale těžší než jakékoli napomenutí. Toho roku jsem neuspěl u přijímací zkoušky na univerzitu, první šok mého života mě deprimoval a chtěl jsem se všeho vzdát. Tu noc byl dům tichý. Seděl jsem schoulený ve svém pokoji a čekal na výčitku nebo zklamané pohledy. Srdce mi bušilo, jako by mělo každou chvíli prasknout.

Pak se dveře lehce pootevřely. Otec tiše vešel dovnitř. Zvedl jsem hlavu a viděl jeho smutné oči, ale slzy mi netekly. Otec mě marně nehuboval ani neutěšoval, jen si tiše sedl vedle mě. Natáhl se a jemně mi položil ruku na rameno. Jeho ruka byla drsná, ale v tu chvíli jsem cítil, jako by mi přenášela neviditelný zdroj energie. Pak řekl vřelým a pomalým hlasem: „Synu, jedny dveře se zavřou, ale mnoho dalších se otevřou. Důležité je, jestli se odvážíš vstát a jít dál, nebo ne.“ Zabořil jsem si obličej do dlaní, slzy jen tekly proudem a smáčely otcovo rameno. Vzlykal jsem, jako bych se chtěl zbavit veškeré své slabosti a ostychu. Otec už nic neřekl, jen mi tiše stiskl rameno, každé stisknutí bylo pravidelné a silné, jako by dodávalo sílu dítěti, které se trápilo. Druhý den ráno, když jsem se probudil, otec už šel do práce. Na mém stole ležela kniha o lidech, kteří selhali, ale nevzdali to, a malý kousek papíru: „Táta věří, že to dokážeš. Vstaň a pokračuj!“. V tu chvíli jsem pochopil, že otcovo mlčení mělo větší cenu než tisíc slov rady. Jeho stisk ramene, jeho odhodlaný pohled a ten malý kousek papíru byly důkazem bezpodmínečné důvěry, povzbuzení, které nepotřebovalo fanfáry.

Čas je nekonečný proud, který neustále ubírá otci sílu, zanechává mu vrásky na tváři a den ode dne šediví vlasy. Ale otcova láska je věčná, jako úplněk visící na obloze a zářící do duše každého dítěte.

Jak dlouho už jsi navštívil svého otce, seděl vedle něj a poslouchal jeho životní příběhy? Nikdy jsi ho nedržel za ruku, necítil bezcitnost a vřelost oběti? Vrať se, buď se svým otcem - a pociť tu nejklidnější stabilitu na světě, než čas stihne smýt ty lásky. Protože si často uvědomíme skutečnou hodnotu ramene, důvěřivého pohledu, až když se ze všeho stane vzpomínka. A tehdy ani slané slzy nedokážou zaplnit prázdná místa...

Obsah: Luong Dinh Khoa

Foto: Internetový dokument

Grafika: Mai Huyen

Zdroj: https://baothanhhoa.vn/e-magazine-lang-le-mot-bo-vai-259826.htm