Ahoj srpen, ahoj první podzimní dny.

(Dong Nai) - Přišel srpen. Není třeba kontrolovat kalendář, poslouchat předpověď počasí; stačí se jednoho rána probudit, otevřít okno a ve vzduchu cítit velmi lehkou, velmi jedinečnou vůni. Vím, že podzim nenápadně klepe na dveře. Je prchavá, ale vkrádá se mi do srdce. Jako někdo, kdo právě prošel mým životem, beze slova, ale zanechal po sobě přetrvávající pocit.

Foto: Internet

Ahoj srpen – měsíc nenápadných změn. Náhlé, přívalové deště července ustaly. Slunce už není tak žhavé jako ohnivě rudá barva léta. Vítr už není dusivě horký, ale začíná přinášet jemný chlad, jako ruka, která vám ledabyle prohrabuje vlasy. Listy jsou stále zelené, ale některé začínají měnit barvu, tiše padají, jako by předvídaly, co přijde. Nevím, proč s příchodem podzimu vždycky cítím zvláštní neklid. Není tak bouřlivý jako jaro, není tak vášnivý jako léto, není tak pochmurný jako zima, podzim je obdobím dospívajících duší, dost starých na to, aby byly nostalgické, dost mladých na to, aby stále snily. A srpen je prvním pozdravem podzimu.

Jednou jsem slyšel lidi říkat, že srpen je „prostřední“ měsíc. Mezi spalujícím horkem a chladem tak akorát, aby si člověk zachtěl horký šálek kávy. Mezi doznívajícími dny letního deště a jemným podzimním sluncem, které postupně zaplňuje prázdnotu. Mezi bezejmenným melancholiem a několika nedokončenými věcmi z léta. Srpen je měsíc, kdy jsme ještě úplně nezapomněli na shon a ruch, ale přesto jsme se plně neponořili do klidu. Naše srdce jsou tedy neklidná, jako bychom stáli na prahu a nebyli si jisti, zda se posunout vpřed, nebo se otočit zpět pro další pohled...

Pro mě je podzim vždycky spojován s velmi malými věcmi. Je to ranní umývání obličeje studenou vodou a pocit lehkého brnění a chladu na kůži. Je to sušení oblečení poté, co slunce už není ostré, a přesto stále svěže voní. Je to procházka kolem známé řady stromů cestou do práce a náhle spatřím pár listů, které padají bez zvuku, bez varování, prostě dosáhly konce svého života na větvi. Tyto drobnosti, když se spojí, vytvářejí jemný pocit, který může nabídnout jen podzim.

Když jsem byla malá, pokaždé, když přišel srpen, moje maminka říkala: „Tento měsíc je na přípravu na odložení tenkého oblečení a vyžehlení košil s dlouhým rukávem.“ Tehdy jsem jen poslouchala a moc jsem tomu nevěnovala pozornost. Ale teď už to chápu. Nešlo o to, že by se moje maminka bála zimy, ale spíš o to, že měla vždycky ve zvyku se předem připravovat na to, co mělo přijít. Jako by se před další cestou musel vyžehlit i samotný život. Teď jsem se z toho zvyku trochu naučila. Když přijde srpen, najednou mám chuť uklidit dům, otřít okna a složit staré oblečení. Někdy bez zvláštního důvodu, jen proto, že chci. Možná je to také velmi osobní způsob, jak každého člověka „přivítat roční období“.

Kamarád se mě zeptal: „Proč se pokaždé, když přijde podzim, cítím tak melancholicky, a nechápu proč?“ Neodpověděl jsem hned, protože jsem se už cítil stejně. Podzim lidi nedělá smutnými; jen nás nutí zpomalit, více naslouchat, a když jsme dostatečně dlouho zticha, začneme si vzpomínat. Vzpomeneme si na věci, které jsme zapomněli. Vzpomeneme si na čistou, nevinnou lásku z našich školních dnů. Vzpomeneme si na starou cestu, po které jsme každý den chodili. Vzpomeneme si na milované, které jsme dlouho neviděli. A někdy si vzpomeneme i na sebe, na tu naivní, snovou verzi nás samých, která si psala do deníků a věřila, že když budeme milovat upřímně, budeme milováni i my. To jsou vzpomínky, které nemusí být jasné; prostě se automaticky vrátí, když přijde podzim.

Miluji pití čaje v podzimních dnech. Ne mléčný čaj, citronový čaj ani nic extra, jen obyčejný šálek horkého čaje. Sedím na verandě a pozoruji, jak měkké zlatavé sluneční světlo šikmo dopadá na treláž s bugenvilejemi, a pomalu ho upíjím. Čaj není nijak intenzivně vonný, ale je dostatečně teplý, aby mi přinesl klid do srdce. A podzim je taky takový; není dostatečně oslnivý, aby přitahoval pozornost, ale dostatečně jemný, abych u něj chtěla déle zůstat.

S příchodem srpna si moc nepřeji. Jen doufám, že mé srdce zůstane dostatečně lehké, aby přijalo vánek, dostatečně klidné, aby cítilo vůni květin a trávy, a dostatečně jemné, aby se nevzdávalo dnů, které prožívám. Život by se měl na podzim, pokud možno, trochu zpomalit, aby každý padající list byl krásný, každý vánek měl svůj vlastní zvuk a každé ráno se probouzím s vděčností, že stále žiju uprostřed podzimní oblohy.

Ha Linh

Zdroj: https://baodongnai.com.vn/van-hoa/chao-nhe-yeu-thuong/202507/chao-thang-tam-chao-nhung-ngay-chom-thu-c2a1c3f/