Na „bílé náhorní plošině“ Bac Ha, kde se mlha vznáší na horských svazích a hlubokých údolích… Místo známé svými čtyřmi ročními obdobími propletenými se zemí, oblohou, květinami a plody… Místo, kde po léta doprovází známý zvuk – klapot koňských kopyt na nesčetných silnicích a svazích… Místo, kde obraz koní, zvuk jejich kopyt, i když ne hlučný nebo uspěchaný… stačí k probuzení vzpomínek generací obyvatel hor. V Bac Ha nejsou koně jen hospodářskými zvířaty. Koně jsou věrnými společníky, neúnavnými nohami, cenným majetkem a nenahraditelnými duchovními symboly v životech etnických menšin.
Jednoho zimního rána, kdy se nad kopci Phec Bung v obci Bac Ha stále vznášela mlha, Vang Seo Quang, muž kmene Mong, dychtivě vyvedl svého koně ze stáje. Jemně ho pohladil po hřívě, jeho pohyby byly pomalé a rozvážné, jako by hladil vlasy blízkého přítele. Řekl:
- Péče o koně je jako výchova člena rodiny. Musíte tomu porozumět, aby s vámi zůstal na celý život.
Pro obyvatele vrchoviny Bắc Hà jsou koně víc než jen dopravní prostředek. Na strmých svazích, kde i motorky někdy musí zastavit, aby daly přednost přírodě, se koně stávají nejspolehlivějšími nohami. Koně vozí obilí, palivové dříví a zboží z trhu zpět do vesnice a provázejí lidi na dlouhé vzdálenosti v dešti, větru a mlze. V minulosti byla rodina, která vlastnila koně, považována za bohatou. Nejcennější však není jeho materiální hodnota. Koně jsou zdrojem klidu, přesvědčení, které lidem umožňuje lpět na horách a lesích. V příbězích vyprávěných u ohně starší stále vyprávějí svým dětem a vnoučatům, že koně rozumí svým majitelům, znají cestu, znají cestu domů a dokonce vědí, kdy jsou jejich majitelé unavení a měli by zpomalit. Tento vztah se vytváří prací, léty tvrdé práce a tichým, trvalým poutem.
Bez výcvikových škol nebo moderních stájí vyrůstají koně kmene Bac Ha podél kukuřičných polí a horského větru. Přes den následují lidi na pole; večer stojí na verandě a žvýkají suchou slámu uprostřed kouře z kuchyňských kamen. Jejich vytrvalost se piluje nesčetnými těžkými tahy a po dlouhých, klikatých cestách a strmých svazích.
Vang Van Cuong, muž etnika Tay z vesnice Na Ang B v obci Bac Ha – žokej z prvních tradičních koňských dostihů Bac Ha – vypráví, že jeho kůň nosil z lesa kukuřici a těžké balíky palivového dřeva.
„Na práci si zvykl dřív, než na závodění,“ svěřil se Cương.
Žádný kůň se nenarodí jako válečný kůň. Musí vyrůst prací.
Proto právě z kukuřičných polí, z drsných dnů deště i slunce, byli ukováni mimořádně odolní „váleční koně“ Bac Ha. Bez speciálních dávek nebo náročné péče jsou horští koně silní svým jedinečným způsobem – silní v přizpůsobivosti, v soužití s přírodou, spíše než v boji proti ní. Lidé a koně jsou zde zvyklí na útrapy. Lidé jsou zvyklí na strmé svahy. Koně jsou zvyklí na vítr. A mezi nimi existuje tiché, ale silné pouto.
Historicky se dostihy Bac Ha obvykle konaly na jaře v regionálním měřítku, ale konaly se pouze dvě sezóny. Až v roce 2007 byly tradiční dostihy Bac Ha oficiálně obnoveny a staly se každoroční akcí, která se koná každý červen.
Tradiční dostih Bac Ha, který se koná již 19. rok, si zachovává svou přitažlivost a dychtivé očekávání od žokejů přes vesničany až po vzdálené návštěvníky... Jezdci sedí na koních bez sedel, třmenů nebo moderních přileb a řítí se na dráhu s naprostou vírou ve své koně. Na červené prašné dráze kopyta zvedají oblaka prachu a ozve se jásot diváků. Vang Van Cuong si stále pamatuje pocit z první účasti v dostihu.
„Jakmile jsem na koni, nemyslím na nic jiného. Jsem to jen já a kůň. Věřím mu a on věří mně!“ svěřil se pan Cuong.
Zde není místo pro váhání. Každý náklon, každé jemné pošťouchnutí musí být přesné. Dostih Bac Ha je víc než jen soutěž. Je to místo, kde horalští muži prosazují svou zdatnost, kde vztah mezi člověkem a koněm dosahuje svého vrcholu. Koně, kteří kdysi tiše pracovali na polích a převáželi zboží, se nyní stávají ústředním bodem závodu a nesou hrdost celého severozápadního regionu obecně a Bac Ha - Lao Cai zejména. Nyní dostihy překročily rámec komunitního života a staly se kulturním a turistickým symbolem „bílé plošiny“. Návštěvníci sem nechodí jen proto, aby se podívali na závod, ale aby zažili svobodného a nespoutaného ducha této země.
Když se závodiště uklidní a skončí festivalová sezóna, koně se vracejí ke svému každodennímu životu – jednoduchému, ale roztomilému. Na svatbách národů Nung a Phu La je stále přítomný obraz koně ozdobeného květinami, který pomalu nese nevěstu do domu jejího manžela. Zvuk kopyt se mísí se zvukem flétn a smíchu a vytváří scénu, která je zároveň rustikální i posvátná. Dnes koně z kmene Bac Ha vstoupili do nového života po boku cestovního ruchu. Nedaleko sídla Hoang A Tuong se turisté mohou v klidu projet na koních po městě a vnímat pomalé tempo života uprostřed rozlehlých hor a kopců. Mladí lidé koně vedou a starají se o ně, čímž zachovávají staré řemeslo a zároveň otevírají svým rodinám nové možnosti obživy. Koně neztratili své místo; jednoduše změnili způsob, jakým doprovázejí lidi.
Od kukuřičných polí po dostihová závodiště, od svateb po turistické procházky, koně zůstávají nedílnou součástí duše Bac Ha. Uprostřed „bílé náhorní plošiny“ se s příchodem jara ozývá zvuk koňských kopyt po známých cestách. Ať už na dostihové dráze, v kukuřičných polích nebo na úzkých stezkách vedoucích k domu nevěsty, jezdci tiše udržují rytmus hor a lesů a zachovávají ducha Bac Ha po celá léta.
Přednáší: Bich Hue
Zdroj: https://baolaocai.vn/ky-si-tren-lung-ngua-post893709.html
Komentář (0)