Můj otec býval zralý, tichý a vážný muž. Byl policistou, který čelil nespočtu nebezpečných zločinců. Pak se během zatýkání stala nehoda a životy celé mé rodiny nabraly úplně nový směr. Po nehodě můj otec přežil – největší zázrak – ale jeho mozek… se o několik desetiletí zregeneroval. Zkrátka, můj otec je teď „desetiletý chlapec“ v těle muže středního věku.
Zpočátku byla celá moje rodina v šoku, zmatená i zarmoucená zároveň. Pak jsme ale cítili štěstí a vděčnost, že táta stále žije. Z těchto počátečních obtíží jsme se trpělivě naučili žít s „vylepšenou verzí dítěte“: větším, tvrdohlavějším a hlavně velmi zlomyslným.
Brzy ráno, zatímco všichni ostatní ještě zívali, táta prohrabával ledničku a hledal mléko. Vypil všechno mléko v domě. Ani pro dospělého člověka několik kartonů mléka najednou nestačilo k uhašení žízně. Pokud mě viděl, jak se potuluji kolem, okamžitě měl podezření, že jsem vypil jeho mléko, a začal plakat a mávat záchvaty vzteku. Chtělo se mi zlobit, ale nemohl jsem se přestat smát. Ale právě kvůli tátově „věčné dětinskosti“ byla atmosféra u nás doma vždycky tak živá.
Večer mě táta často tahal ven hrát kámen, nůžky a papír, přičemž pravidla se neustále měnila podle jeho rozmaru. Smál se, když jsme prohráli, smál se, když jsme vyhráli, a smál se ještě hlasitěji, když to skončilo remízou. Jednou jsem ho porazil třikrát za sebou a on tam seděl se sevřenými rty a mumlal: „Podváděl jsi. Už nehraji. Řeknu to tvé matce.“ Matka jen zavrtěla hlavou, zatímco já jsem se zhroutil do židle a nekontrolovatelně se smál.
Péče o „starší dítě“ samozřejmě není vždycky snadná. Někdy táta pláče, protože nemůže najít svého oblíbeného plyšového medvídka, což způsobí rozruch, když ho celá rodina hledá; jindy trvá na tom, že si obuje moje boty, protože „tvoje boty s motivem míče jsou hezčí“. V takových chvílích musím být zároveň jeho kamarádkou i emocionálním „koučem“. Ale kupodivu i v těch chvílích únavy a frustrace vždycky cítím lásku v jeho nemotorných objetí a nevinných otázkách: „Proč jsi smutný? Už si tvoje boty nevezmu!“
Někdy, když se podívám na svého otce, silného, neochvějného muže, který kdysi statečně bojoval proti společenskému zlu, a teď sedí v rohu domu a hraje si s plastovými hračkami, s neustále se usmívajícími ústy a bezcílným mluvením, uvnitř mě vyvěrá pocit klidu i smutku, lítosti zároveň… Tolik věcí bylo ztraceno. Ale upřímně, i když už není tím pevným pilířem, jakým býval, i když si nepamatuje své vlastní narozeniny a někdy se vyhýbá jídlu zeleniny jako dítě – můj otec mě tolik naučil o lásce, trpělivosti a o tom, jak najít štěstí v těžkostech.
Teď, kdykoli mi táta vsune do ruky bonbón a řekne: „Tady máš, dostal jsem ho od víly,“ už si nepřemýšlím, odkud se ta „víla“ vzala. Jen se zasměju, strčím si bonbón do kapsy a zašeptám: „Děkuji ti, tati – nejstarší dítě v mém životě.“
Ať už je život jakkoli ironický, vždycky mám po svém boku svého otce, který se mnou smívá, brečí a prochází se mnou každým důležitým milníkem v mém životě.
Vím, že možná na všechno ostatní zapomene, ale nikdy nezapomněl, jak mě milovat.
Ahoj, milí diváci! Čtvrtá série s tématem „Otec“ oficiálně začíná 27. prosince 2024 na čtyřech mediálních platformách a digitálních infrastrukturách rozhlasu, televize a novin Binh Phuoc (BPTV) a slibuje veřejnosti přinést úžasné hodnoty posvátné a krásné otcovské lásky. |
Zdroj: https://baobinhphuoc.com.vn/news/19/173234/nguoi-bo-dac-biet






Komentář (0)