Kdyby zůstal, oslavil by Phu Quang 13. října své 75. narozeniny, což by se shodovalo s bujarou událostí, kdy Hanoj slaví 70. výročí Dne osvobození hlavního města.
Toto je také příležitost, kdy jeho slavné písně jako Em oi Ha Noi pho , Ha Noi ngay tro ve, Chieu phu Tay ho ... a nejlepší písně o Hanoji zaznívají více než kdy jindy na sérii hudebních programů pořádaných u příležitosti tohoto velkého svátku.
Už jsou to téměř 3 roky, co vítěz ceny Za lásku k Hanoji opustil tento svět (prosinec 2021), ale někde v mlze Hanoje stále přetrvává obraz „umělce bloudícího ulicemi a najednou si nedokáže vzpomenout na jedinou silnici“ – jak kdysi přiznal: „Vidím se v tom talentovaném verši básníka Phan Vua“...
Hudebník Phu Quang na každoročních hudebních večerech skladatelů v Hanojské opeře
Nhac Phu Quang je pas do Hanoje
Zpěvák Duc Tuan, který s hudebníkem Phu Quangem spolupracoval na jeho posledním hudebním albu před jeho smrtí - Hanoj a já, když přijde podzim a zima, považuje Phu Quangovu hudbu za pas, který ho přivedl do Hanoje.
Zpěvák řekl, že ačkoli se nenarodil a nevyrůstal v Hanoji, existuje text od Phu Quanga, který v něm vyvolává pocit, jako by byl věnován dětem z Ho Či Minova Města, když přicházejí a odcházejí z Hanoje s takovým nadšením a nostalgií: Jsem dojat, když se dotýkám stínu městské brány... / Spěšně se vracím, spěšně odcházím, neschopný projít každou ulicí ...
„Už od puberty, kdy nikdy nevkročil do Hanoje, znal Duc Tuan texty písní nazpaměť: Ach, hanojská ulice / Stále cítím vůni magnólie / Stále cítím vůni mléčných květů / Opuštěná silnice šeptá malý déšť / Kdo na někoho čeká, vlasy má volné na měkkých ramenou ... O Hanoji nevěděl nic, ale byly to skutečně okouzlující texty, které ho pronásledovaly, a naštěstí se Tuan díky plynutí života a kariéry dokázal k Hanoji více připoutat a zpívat ty nejkrásnější písně Phu Quanga o Hanoji. Mezi nimi Tuan miloval píseň „ Podzim je velmi skutečný, podzim je, když přichází brzy zima“ – nejkratší píseň mezi Phu Quangovými písněmi o Hanoji, ale nejjemněji popisuje nejkrásnější okamžik Hanoje: váhavý okamžik, kdy přichází podzim a brzy zima...“, svěřil se zpěvák.
Celoživotní alba hudebníka Phu Quanga
Sběratel umění Tran Hau Tuan, „outsider“, ale také blízký přítel Phu Quanga v letech, kdy hudebník žil v Ho Či Minově Městě, řekl, že „Phu Quang je pro Hanojčana radostí, někdy i hrdostí, lákadlem, když s ním někde sedíme...“.
Majitel sbírky obrazů z ulice Phai hovoří o jiném Hanoji, které našel v hudbě Phu Quanga: „Myslím, že bychom zde neměli používat slovo „nejlepší“, ale měli bychom použít slovo „standardní“. Podle mého názoru je Phu Quang velmi přesným autorem o Hanoji. Hudba Phu Quanga je přesně jako Hanoj.“
Sběratel umění si také uvědomil, že Hanoj v hudbě tohoto talentovaného hudebníka je skutečným Hanojem, skutečnou elegancí a romantikou starého Hanoje. Podle něj Phu Quang vybral ty nejkrásnější památky, aby znovu vytvořil ten nejkrásnější portrét Hanoje.
„Chová se jako umělec, jako Phai Street! Odstraňuje veškerou drsnost skutečného života, odstraňuje smutek, který musí každý snášet, odstraňuje všechny útrapy, které musíme často nést, jinak to nejde.“
Všechno si zatlačil zpátky do paměti, do vzpomínek. Jeho Hanoj byl Hanojem nostalgie, takže se všechno najednou stalo velmi jiskřivým, velmi krásným a velmi romantickým, a proto to bylo velmi hanojské.
Nepsal o stavbě Hanoje, o boji v Hanoji, jako to dělali mnozí jiní skvělí hudebníci. Psal o Hanoji jako o zámince k tomu, aby mohl mluvit o své lásce...“, „cítil“ pan Tuan Hanoj z hudby Phu Quanga.
Hudebník Phu Quang po svém návratu do Hanoje
„Saigon má tu zásluhu, že Phu Quang kvůli němu chybí Hanoj.“
Jako básník, který má tu čest, že hudebník Phu Quang zhudebnil nejvíce básní, a zároveň je hudebníkův blízký přítel ze stejného rodného města po celá desetiletí, si za svou „zimní rezidenci“ zvolil Ho Či Minovo Město, básník Thai Thang Long sdělil: „Phu Quang mi jednou řekl, že jednou z věcí, kterých nejvíce lituje, je to, že žije v Saigonu tolik let, ale nenapsal o městě žádnou píseň. I když vím, že Saigon a jeho otevřenost skutečně miluje, napsal také píseň Saigonská noc ...“
V roce 2006, když se rozhodl opustit Saigon a vrátit se do Hanoje, odpoledne, kdy se se mnou loučil, plakal. I v posledních letech svého života mi jednou řekl: „Chci se vrátit do Saigonu, ale je už pozdě...“.
Na oplátku to bylo jedině v Saigonu, kde on (nebo já) mohl tolik a tak dobře napsat o Hanoji. Saigon měl zásluhu na tom, že „přiměl“ Phu Quanga, aby Hanoj postrádal. Phu Quang by za to měl Saigonu poděkovat!
Saxofonista Tran Manh Tuan, další blízký spolupracovník hudebníka Phu Quanga, který vždy doprovázel hudebníka Mo ve noi xa lat na jeho turné po Evropě; také syn Hanoje, který „odešel na jih“ a proslavil se v Ho Či Minově Městě, vyjádřil: „V hudbě Phu Quanga i v samotném hudebníkovi je vždy hluboká láska k Hanoji. Hanoj je pro něj již dlouho posvátným místem. Vyjadřuje k nám nostalgii dětí daleko od domova...“
Ačkoli se říká, že hudebník „přivedl jezero Hoan Kiem k zimě“, ve skutečnosti Hanoj nikdy neopustila Phu Quangův bok, ani když cestoval po východní Evropě nebo žil v Saigonu. Je zároveň stará a vždy svěží v té krásné nostalgii...“.
„Osiřelý banyán v zimě...“
Autorka textu písně „Tichá hanojská noc“ a také autorka básnické sbírky „Chci roztáhnout ruce k nebi a křičet “ – básnířka Pham Thi Ngoc Lien – byla dobírána slovy: „Okamžik, kdy žádala, aby „roztáhla ruce k nebi a křičela“, nebyl tak zvučný jako okamžik, kdy „mlčela“ před „obrovským zrcadlem jezera“ v „studené, mlhavé pozdní podzimní noci“ onoho roku v Hanoji.“
Autorka těžkých veršů: „Odešla jsi jen ty/Mlčíš až do otupělosti“ řekla, že v okamžiku, kdy uslyšela zprávu o úmrtí hudebníka Em oi Ha Noi pho , znovu zažila stejný pocit „mlčení až do otupělosti“!
Zdroj: https://thanhnien.vn/cay-bang-mo-coi-phu-quang-1852410100939549.htm
Komentář (0)