16 let proměňování útrap ve sladké ovoce ve velkém lese Lai Chau

Je známo, že v roce 2012 měla Nam Cha silnici pro motorkáře, v roce 2014 byl zaveden telefonní signál, první cesta autem do obce a v roce 2016 byla zavedena elektřina pro osvětlení. Předtím však stále existovali lidé, kterým nevadilo těžko přinášet na toto místo světlo poznání.

16 năm biến gian nan thành trái ngọt nơi đại ngàn Lai Châu - Ảnh 1. — Paní Lai Thi Tinh na slavnostním přivítání charitativní skupiny, která darovala knihovnu internátní škole pro etnické menšiny základní školy Nam Cha, září 2019

Založení „ohně“ těžkostmi

Mladá dívka Lai Thi Tinh, narozená a vyrůstající v Nam Dinh , snila o šíření znalostí. Rozhodla se přihlásit se a byla přijata na Pedagogickou fakultu Tay Bac, kterou v roce 1989 absolvovala. Zatímco její spolužáci, celkem 40 lidí se stejným výchozím bodem, hledali pozemky slibující prosperující kariéru, Lai Thi Tinh se rozhodla odejít do odlehlých horských obcí Lai Chau.

Paní Tinh vzpomínala na první dny „začátků“ v horách, které byly živými záběry útrap a výzev. „Tehdy neexistovaly žádné silnice, učitelé museli chodit téměř 100 km po odlehlých stezkách, hlubokými lesy a horami. Nohy jsem měla puchýře, oteklé a s každým krokem mě bolely. V noci, v krutém chladu hor a lesů, jsme museli spát přímo u cesty. Tehdy jsem chodila a plakala a snažila se jít ve stopách svých kolegů, abych nezůstala pozadu.“

16 năm biến gian nan thành trái ngọt nơi đại ngàn Lai Châu - Ảnh 2. — Jednoduchý obytný prostor, deštivé dny, slunečné dny učitelů v obci Muong Mo, okres Nam Nhun, provincie Lai Chau

Až třetí den skupina dorazila do okresního centra. Cesta tam ale nekončila. Z okresního centra do obce vedla dlouhá, klikatá cesta bez silnic pro vozidla. Jedinou možností bylo jet lodí, proplétat se rychlými a nebezpečnými vodními proudy. „Byly úseky, kde byl proud vody tak silný, že jsem se neodvážila sednout si na loď a musela jsem se plavit podél okraje lesa a držet se každého kmene stromu a skály, aby mě nesmetlo,“ vzpomínala paní Tinh hlasem plným emocí.

Jednoduchá učebna v cizí zemi

Když učitelka z nížin dorazila do země Thajců, byla jako prázdný list papíru a začala svou cestu učit se thajsky, slovo od slova, aby se mohla domluvit a komunikovat s místními lidmi, zejména s dětmi, které stále mluvily jazykem Kinh. Učebna paní Tinh byla jednoduchá až srdcervoucí, postavená z dostupných materiálů z hor a lesů: došková střecha, bambusové stěny. Tři malé místnosti, jedna pro učitelku, další dvě pro studijní prostor dětí. Lavice byly sestaveny z domácích kusů dřeva, rustikálního a pravého. Židle byly vyrobeny z bambusových stromů tepaných do panelů.

Vzpomínky na její první den ve třídě, na její první hodiny v horách, se staly nesmazatelnou součástí paměti paní Tinh. „V té době bylo pozdní příchod studentů do školy každodenní záležitostí. Mnozí z nich byli teprve v první třídě, ale vypadali stejně dospělí,“ vzpomínala paní Tinh s jemným úsměvem. Co ji zároveň zarmoutilo i pobavilo, byl způsob, jakým studenti vyslovovali slova. „Hodně šišlali, zejména slabiky jazyka Kinh, se kterými měli jen malý kontakt.“

16 năm biến gian nan thành trái ngọt nơi đại ngàn Lai Châu - Ảnh 3. — Studenti internátní školy Nam Cha Primary School pro etnické menšiny v internátní oblasti

Je tu vzpomínka, na kterou stále nemůže zapomenout. Tehdy studenti nevinně zpívali píseň, kterou je učili jejich předchozí učitelé. Zpívali: „V naší třídě se Pán knih bojí, knihy se musí rychle dočíst, co je můžeme naučit...“ vyprávěla paní Tinh, jejíž oči stále zářily překvapením z onoho dne.

Mladá učitelka se trápila a snažila se poskládat dohromady každou slabiku a každé slovo, které studenti pronesli. Po téměř půldenním lámání hlavy se paní Tinh náhle rozplakala, když přeložila text písně: „Po škole odložme knihy, rychle odložme knihy, rychle se spojme. Držíme pero a inkoust, na nic nezapomeňme...“. To byly první dveře, které pomohly učitelce z nížin vstoupit do vnitřního světa studentů z hor a otevřely jí smysluplnou cestu šíření znalostí.

Život v horách je pro učitelku Tinh také výzvou kvůli nebezpečným silnicím. Přístup ke zboží a potravinám je téměř luxusem, což z nezbytností dělá neustálou zátěž. „Z okresu do obce je to více než 50 km, plavba lodí přes peřeje nezaručuje bezpečnost, natož pak přepravu potravin. Učitelé se proto musí snažit o dobrou masovou mobilizaci, aby měli co jíst,“ sdělila paní Tinh.

V létě, v deštivém květnu, místo odpočinku paní Tinh šla pěšky až do města Muong Lay, aby se autobusem vrátila do svého rodného města. Ne aby si úplně odpočinula, ale aby se připravila na speciální „výměnu“. Pečlivě nakupovala drobnosti, které místní potřebovali, jako například sponky do vlasů a gumičky, a nosila je do školy, aby je vyměnila za vejce a rýži od místních. V celé obci byl jen jeden malý obchod s nezbytnostmi, takže všechno bylo drahé. S mizerným učitelským platem musela paní Tinh každé léto smutně prosit rodiče o peníze, které mohla nosit do školy, a pokračovat ve své namáhavé a smysluplné cestě šíření znalostí.

16 năm biến gian nan thành trái ngọt nơi đại ngàn Lai Châu - Ảnh 4. — Paní Lai Thi Tinh (pravá obálka) během slavnostního předávání dárků znevýhodněným studentům na střední škole Nam Nhun, listopad 2023

„Sladké ovoce“ lásky v pohraničí

16 let oddanosti kariéře vzdělávání lidí, 4 roky odborného vzdělávání a téměř deset let práce pro Červený kříž pomohly paní Lai Thi Tinh hlouběji porozumět životu a lidem v Lai Chau a zároveň se sama vycvičit, aby se stala silnější a zralejší.

Paní Tinh řekla, že štěstí nespočívá jen v vidění vyspělosti studentů, ale také v náklonnosti a oddanosti místních lidí učitelům. „Studenti i místní lidé jsou zde laskaví, upřímní a milující. Když potřebují podporu, pokud jde o lidské zdroje pro stavbu, úklid, sanitaci, stavbu dočasných mostů přes řeku... nebo jakoukoli práci, zapojují se s velkým nadšením. Ať už jsou to dýně, kukuřice, brambory, maniok pěstovaný doma, nebo krabi či ryby, které občas chytí, bez ohledu na to, kolik jich je málo nebo hodně, přinesou je, aby s učiteli přispěli k péči o děti,“ vzrušeně vyprávěla.

Když se paní Tinh ohlédne do minulosti, nejvíce ji uspokojuje a pyšní zralost studentů minulosti. Z této jednoduché školy vzešlo mnoho generací, které se staly vynikajícími občany a přispěly k budování vlasti. Paní Tinh nedokázala skrýt své emoce, když vyjmenovala jména typických studentů: Lo Van Vuong - šéf prokuratury Nam Nhun. Po Pi Von - vedoucí odboru spravedlnosti okresu Nam Nhun, Ly My Ly - vedoucí odboru školství okresu Muong Te, Phung Ha Ca - zástupce vedoucího odboru průmyslu a obchodu okresu Muong Te...

„Nejen to, mnoho z nich jsou tajemníci strany, předsedové obcí nebo pracují na hraničních přechodech,“ pokračovala nadšeně paní Tinh a dodala: „Většina z nich dospěla, jen několik jich nemohlo pokračovat ve studiu a vrátilo se domů založit rodiny. Všechny tyto věci jsou skutečně velmi hrdé. Být učitelem je těžké, ale žádné jiné povolání nedokáže o něčí hrdosti tak vyprávět.“

Cesta do Nam Cha je nyní méně obtížná a nebezpečná než dříve. Cesta šíření znalostí v severozápadní vysočině však stále čelí mnoha výzvám. Plameny nadšení a tiché odhodlání učitelů z nížin však stále pokračují a přinášejí studentům světlo znalostí a dávají křídla k světlejší budoucnosti.