Foto: PV
V 60. letech 20. století byla země stále v plamenech války. Tet byl dobou chudoby, chudých rodin, ale srdce lidí byla naplněna nadějí. Moje rodina neměla kalendář, natož ohňostroj. Jediné, co jsme na Silvestra pečlivě připravovali, bylo... rádio. Můj otec často říkával: „Pokud jste neslyšeli novoroční pozdravy strýčka Ho, tak to vlastně není Tet.“ V okamžiku, kdy se strýcův hlas rozezněl v rádiu Hlasu Vietnamu , atmosféra jako by se utišila. Jeho hlas byl vřelý, hluboký a pomalý, zároveň pozdrav i srdečný rozhovor jako otec se svou širší rodinou. Pak recitoval básně. Krátké, zapamatovatelné verše, jednoduché, ale hluboké. Přesně jak sám řekl: „Pár jednoduchých, láskyplných slov, výzva k akci i oslava jara.“ V té době jsem byl mladý a plně jsem nechápal vrstvy významu v jeho poezii. Ale velmi jasně si pamatuji pocit klidu, který jsem zažíval při poslechu strýčkovy poezie. Zdálo se, že uprostřed bomb a nedostatku stačilo pouhé poslouchat strýčka Hoa, jak mluví, poslouchat ho, jak recituje básně, k tomu, aby se země přesvědčila, že své těžkosti jistě překoná.
Když jsem vyrůstal, chodil do školy a pak stál na pódiu a učil literaturu, postupně jsem chápal, proč strýčkovy jarní básně zaujímají tak zvláštní místo v duchovním životě národa. Nebyly to jen obyčejné novoroční pozdravy, ale historické dokumenty psané poetickým jazykem, revoluční pokyny vycházející ze srdce. Během svého revolučního života složil v letech 1942 až 1969 přibližně 22 novoročních pozdravů (jarních básní). Tyto verše byly posílány lidem a vojákům po celé zemi pokaždé, když přišel Tet (lunární Nový rok), a často obsahovaly předpovědi, povzbuzení a ujištění o víře v konečné vítězství národa. Už od prvního jara Vietnamské demokratické republiky – jara 1946 (roku psa) – strýček Ho jasně cítil historický význam onoho nezávislého jara: „Tento Tet je skutečně Tetem našeho lidu / Pár slov uvítání v celostátních novinách / Nezávislost, plná a přetékající, tři poháry vína / Svoboda, zlatá a červená, les květin.“ Když jsem si tyto verše během let svého učitelského působení znovu četl, vždy jsem svým studentům zdůrazňoval: Toto je jaro nové éry. Jaro národa, který poprvé převezme kontrolu nad svým vlastním osudem. Slova „nezávislost“ a „svoboda“ v poezii strýčka Hoa nejsou abstraktní, ale objevují se ve velmi reálných obrazech: sklenka vína, les květin... jednoduché, a přesto posvátné. Během odbojové války proti Francouzům, uprostřed hor a lesů Viet Bacu, nesly strýčkovy jarní básně majestátní rezonanci pochodové písně. Báseň s přáním šťastného nového roku Prasete v roce 1947, kterou strýček Ho přečetl v rádiu, byla skutečně hrdinským dílem: „Červená vlajka se žlutou hvězdou vlaje ve větru / Trubka odporu zní po celé zemi / Celý lid se brání, všestranný odpor / Naše vůle je odhodlaná, naše srdce jsou sjednocená...“
Čím déle učím literaturu, tím více si uvědomuji, že jarní básně strýčka Ho vždy spojují dvě zdánlivě protichůdné, ale dokonale harmonické vlastnosti: ocelové odhodlání vojáka a jarního ducha básníka. Nejzřetelněji se to projevuje v básni „Nguyen Tieu“, mistrovském díle jara, které strýček Ho napsal v roce 1948: „Dnes večer, za úplňku festivalu Nguyen Tieu / Jarní řeka, pramenitá voda, spojující se s jarní oblohou / V hluboké mlze, diskutující o vojenských záležitostech / Vracející se o půlnoci, měsíc naplňuje loď.“ I uprostřed „diskusí o vojenských záležitostech“, uprostřed osudu národa visícího na vlásku, strýček Ho stále vyhradil krásný okamžik klidu pro měsíc a řeku. Když učím tuto báseň, často říkám svým studentům: To je chování velkého intelektu; čím těžší břemeno, tím jasnější duše. Loď národních záležitostí se vrací v plném měsíčním světle a nese s sebou naprostou víru v den vítězství. Během let války proti Americe se jarní básně strýčka Ho staly stručnými, zhuštěnými, jako bitevní rozkaz. Nikdy nezapomenu na atmosféru jara roku 1968, kdy celá země ztichla, když poslouchala strýčka Hoa, jak čte: „Toto jaro předčí předchozí jara / Vítězství přináší radostné zprávy po celé zemi / Sever a Jih soupeří v boji s americkými útočníky / Vpřed! Úplné vítězství bude jistě naše.“ To nebyla jen poezie. Byl to historický rozkaz. A pak tu bylo jaro roku 1969 – strýčkovo poslední jaro. Když si tu báseň znovu čtu, vždycky se mi sevře srdce: „Loňské vítězství bylo slavné / Letos frontové linie jistě dosáhnou ještě větších vítězství / Za nezávislost, za svobodu / Bojujte za vyhnání Američanů, bojujte za svržení loutkového režimu / Vpřed, vojáci a krajané / Sever a Jih znovu sjednoceni, jaké jaro by mohlo být šťastnější!“ Strýček Ho napsal tyto verše, když byl na velmi slabém zdraví, ale jeho víra nikdy nezakolísala. Předal jaro národu, než vstoupil do věčné říše.
Teď, když jsem opustil přednáškový sál, si každé jaro stále udržuji svůj starý zvyk: poslouchám jarní básně strýčka Hoa. Ne pro výzkumné účely, ale abych si připomněl, že mám dostát důvěře, kterou do mě vložil.
Pro mě jarní básně strýčka Ho neexistují jen jako estetický objekt nebo text k analýze, ale staly se součástí mé paměti. Vzpomínky na horské dítě z minulosti a na učitele, který zasvětil celý svůj život věci vzdělávání a odborné přípravy v odlehlých pohraničních oblastech naší země.
A s každým dalším jarem cítím ještě silněji: Dokud budou v oblasti vzdělávání učitelé, kteří vědí, jak naslouchat vzpomínkám, kteří si váží duchovních hodnot, jež obstály ve zkoušce času, pak bude jaro našeho národa i nadále uchováváno v srdcích lidí, tiše a okázale, ale vytrvale jako podzemní kulturní proud, proudící historií a lidem Vietnamu.
Zdroj: https://baosonla.vn/van-hoa-xa-hoi/xuan-ve-nho-bac-dnAhktDvR.html
Komentář (0)