„Návrat k vlasům pohřešované matky“: Proplétání vzpomínek do poezie

QTO - V literatuře a umění, zejména v poezii, je obraz matky vždy nekonečným zdrojem inspirace. Mnoho básníků věnovalo veškerou svou lásku a vášeň zobrazení obrazu matky prostřednictvím děl bohatých na obsah a uměleckou hodnotu. Mezi nimi je typická báseň bohatá na emoce „Návrat k matčiným vlasům“ od autora Tran Tuyet Thanha - člena Literární a umělecké asociace Quang Tri.

Autorka Tran Tuyet Thanh se narodila v roce 1979 v obci Cam Lo, žije v okrese Nam Dong Ha a pracuje ve vzdělávání a odborné přípravě. Kromě učitelství se Tuyet Thanh věnuje také literatuře a umění. Její básně a eseje byly publikovány v novinách a časopisech na centrální i místní úrovni. Její básně jsou emotivní a hluboké, zejména ty o matkách, otcích, vojácích a vnitřních myšlenkách.

Báseň „Návrat do matčiných vlasů“ je jedním z děl, která na čtenáře zanechávají trvalý dojem. Tuyet Thanh se podělila: Jednou, když jsem se vracela na výročí úmrtí své matky, jsem tiše stála před starou zahradou a starým domem. Všechno se zdálo být stále nedotčené, kromě mé matky. Představovala jsem si obraz své matky, jak sedí u dveří a čeká, až se se sestrami vrátíme ze školy. V pocitu prázdnoty a osamělosti kvůli chybějící matce jsem složila báseň „Návrat do matčiných vlasů“, abych zachytila ​​své vlastní pocity.

Báseň začíná verši plnými nostalgie. Návrat dítěte není jen návratem domů, k matce, ale také hledáním vzdálených vzpomínek. Je to vnitřní cesta, hledání minulosti, aby se člověk mohl postavit přítomnosti. „Vracím se do starých časů / Zvedám pár pramenů vlasů, které prošly sluncem i deštěm / Porovnávám je s postavou mé matky / A je mi líto vlasů mé matky před tisíci lety...“ Prameny vlasů, které jsou symbolem mládí, nyní nesou těžký otisk času. Detail „ve srovnání s postavou“ vytváří kontrast, na jedné straně je mládí, které odchází, na druhé straně je postava matky „před tisíci lety“ .

Autor Tran Tuyet Thanh a umělci z Quang Tri - Foto: Nh.V

Následující verše jsou naplněny pocity dítěte, vzpomínky na matku se vracejí jako zpomalený film. „Když se dívám do zrcadla, nacházím vrásky / Z dne, kdy moje matka nosila čelenku, aby vyprovázela svého manžela / Osamělost nošení břemene, nošení tyče / Z houpání... z vzestupů a pádů života“ ... Zrcadlo se zde stává symbolem reflexe, sebezkoumání, použití zrcadla k nalezení obrazu své matky, vrásek, které se vryly do matčiny tváře. Obraz „matky s čelenkou, aby vyprovázela svého manžela“ evokuje bolest ze ztráty, vytrvalost a statečnost vietnamských žen. Použití slov jako „osamělá“, „nesoucí“, „nesoucí“, „houpoucí se“ mistrně zobrazuje těžkosti a nestabilitu jejího života.

Autorka emotivně vyprávěla: Můj otec byl voják, často pryč z domova. Moje matka sama nesla všechny rodinné povinnosti. Když jsme se měli možnost sejít, otcovo zdraví bylo velmi slabé. Rány po bombách a kulkách na jeho těle ho často znemožňovaly a brzy zemřel. Moje matka byla žena, která celý život obětovala své vlastní štěstí, aby splnila své povinnosti dcery, manželky a matky.

Poslední čtyři sloky básně končí klidným, jemným, ale pronikavým dojmem: „Vrátil jsem se včas za zvuku poledního kuřete / Myslel jsem, že jsem před lety našel své dětství / Hledal jsem přední dům, hledal zadní dům / Na hlavě mi zůstaly jen vlasy mé matky.“ Přestože jsem se vrátil k matce do klidného, ​​útulného prostoru svého dětství a byl ponořen do známého zvuku „zvuku poledního kuřete“ , pocit prázdnoty se znovu naplnil, když jsem „hledal přední dům, hledal zadní dům“, ale stále jsem matku nemohl najít a „na hlavě mi zůstaly jen vlasy mé matky“ .

Poslední sloka básně je jako smutný, ale krásný vzkaz, dotýkající se hlubin emocí. Všechno, co dítě hledá, se stává beznadějným, ale nakonec si dítě uvědomí velkou pravdu: Matka je stále tam, přímo v srdci a podobě, kterou dítě má.

Autorka se od bolesti a ztráty dostala k uvědomění si posvátné kontinuity, věčné existence mateřské lásky. „Vlasy matky“ se nyní spojily s vlasy jejího dítěte, protože matka předala svému dítěti veškerou svou lásku, život, vzpomínky a čas. Báseň končí směsicí nostalgie, lásky, víry a naděje, která v srdci čtenáře vytváří hlubokou rezonanci.

S jemným tónem, jednoduchým básnickým jazykem, ale bohatým na symbolické obrazy, je „Návrat k matčiným vlasům“ vnitřní cestou autora, cestou za nalezením sebe sama v nostalgii, v touze, v lásce k pracovité matce, té, která mu dala tělo, lásku a hluboké duchovní hodnoty.

Tuyet Thanh se k poezii dostala přirozeně, jako vnitřní potřeba vyjádřit své emoce, naslouchat sama sobě uprostřed chaosu života. Nenutí se psát podle žádného modelu nebo školy, ale nechává se vést emocemi a píše, když je její srdce naplněno emocemi. Poezie pro ni proto není jen uměleckým dílem, ale také deníkem slov, místem, kde si uchovává prosté radosti a strasti každodenního života zhuštěné do emocí.

Básník Vo Van Luyen, člen Vietnamské asociace spisovatelů , bývalý předseda umělecké rady Literární a umělecké asociace Quang Tri (starší), řekl: „Vzhled Tran Tuyet Thanh přináší něco nového. Překonává bariéry tradiční poetiky a ve svém stylu psaní vytváří kreativitu.“ Báseň „Návrat k matčiným vlasům“ obsahuje hluboké pocity dítěte, které se ohlíží za sebou samým, nikoli kvůli lítosti nad mládím, ale s cílem dosáhnout nostalgie. Báseň si neklade za cíl konkrétní poselství, ale básnické verše jsou krásné, jednoduché, mají morální váhu a pronikají hlubokými vnitřními pocity...

Nh. V.

Zdroj: https://baoquangtri.vn/van-hoa/202508/ve-thuong-toc-me-det-noi-nho-thanh-tho-da639eb/