Učitel téměř 20 let přepravoval speciální trajekty

SKĐS - Od prvních dnů, kdy učitelka Phung Thi Thuy Ha obdržela speciální úkol, věnovala veškerou svou lásku studentům nakaženým HIV.

Příkaz ze srdce

Pokud někdo nikdy nenavštívil Centrum pro drogově závislé č. 2, bude si myslet, že toto místo je určeno pouze pro dospělé, protože děti se zde nemohou zdržovat. Ve skutečnosti se však jedná o děti, které se nakazily virem HIV již v matčině lůně. Po narození žijí s HIV dál. Mnoho jejich rodičů zemřelo, někteří stále žijí, ale nemohou si dovolit se o ně starat, takže zůstávají a vyrůstají v tomto speciálním prostředí.

Proto vznikly speciální třídy. Jednou z učitelek, která třídě věnuje nejdéle a nejoddaněji, je paní Phung Thi Thuy Ha, narozená v roce 1975. učitelka na základní škole Yen Bai, která má 18 let zkušeností s výukou a láskou k těmto dětem ve zvláštních situacích.

Paní Thuy Ha s laskavou tváří a vřelým hlasem uvedla, že v roce 2007 ji správní rada pověřila výukou dětí se speciálními potřebami a že tento úkol přijala, i když věděla, že to bude velmi obtížné. „V prvních dnech, kdy jsem chodila do třídy s normálními dětmi, jsme s dětmi byly ze strany mnoha lidí diskriminovány. Rodiče nesouhlasili s tím, aby jejich děti studovaly se speciálními dětmi, a tak do školy přicházeli ve velkém počtu, vyháněli učitelku i děti se speciálními potřebami ze školy a říkali jim drsná slova. Některé děti se tak bály, že se držely učitelky košile a plakaly, takže se učitelka a studenti museli vrátit do kampusu č. 2, aby se učili odděleně,“ svěřila se paní Ha.

Speciální třída učitelky Ha už téměř 20 let (foto: NVCC).

Nová učebna byla vyklizena a zrekonstruována ze starého skladu. Zpočátku měla velké obavy a stres, protože výuka dětí se speciálními vzdělávacími potřebami neměla samostatné osnovy, takže si musela vytvořit vlastní metody výuky a pak kombinovat třídy různého věku. „Postupně jsem se s touto speciální prací více seznámila. Z hloubi duše jsem si uvědomila, že každé dítě je nešťastný život, který potřebuje ochranu a lásku. Děti se mnou nevinně mluvily, vyprávěly mi o svém stesku po domově, považovaly mě za matku a z toho důvodu jsem se rozhodla dát jim to nejlepší,“ svěřila se paní Ha.

Přestože ona i její rodina byli víceméně diskriminováni, protože učila děti nakažené HIV, překonala to a ignorovala to. „Lidé nedovolili svým dětem přijít do kontaktu s mými studenty a báli se ke mně přiblížit, abychom si promluvili. Dokonce i mé děti ve škole byly svými kamarády vyhýbány a diskriminovány, protože jsem si často vodila děti nakažené HIV k sobě domů, aby se s rodinou najedly a zdřímly si. Mnoho sousedů o tom také pomlouvalo,“ svěřila se paní Ha.

• 

Být učitelkou, matkou a kamarádkou

Pro studenty jsou učitelé téměř nejbližšími příbuznými. Proto se téměř všechny písemné úkoly o jejich příbuzných týkají učitelů a tet a strýců, kteří se o ně v zařízení starají.

Nejvíce děti touží po pocitu rodiny, po otci a matce. Proto si paní Ha často bere děti domů, aby spolu vařily, jedly a spaly. Pak ji mnoho dětí nevědomky oslovuje „mami“, což jako by vycházelo z jejich malých srdcí... Jedno dítě se najednou zeptalo: „Paní učitelko, proč máš tak malý dům? Až vyrosteme, vyděláme spoustu peněz, abychom ti postavili velký dům.“ Nevinná slova studentky se jí dotkla srdce a paní Ha si je navždy zapamatovala. To byla pro ni také motivace pevně kráčet po této tiché cestě.

„O svátcích mi děti často dávají dárky, které samy vyrobily, například papírové květiny, krabičky ze zbytků papíru a obrazy. I když nejsou moc krásné, ukazují na ně jejich zvláštní city ke mně. Jsou také přínosem v mé učitelské kariéře, který si uchovávám už téměř 20 let,“ řekla paní Ha.

Na otázku, zda se na této cestě někdy cítila unavená, paní Ha neváhala sdělit, že byly chvíle, kdy se cítila unavená a skleslá. Mnoho dětí bylo nakaženo HIV v děloze, takže jejich kognitivní schopnosti byly omezené a nemohly předat mnoho znalostí. Některé děti dnes uměly číst, ale druhý den všechno zapomněly, takže bylo pochopitelné, že se cítila smutná a znuděná. Poté to však překonala, vytrvala a vytrvale děti znovu učila.

Chápe a soucítí s tím, že se její děti narodily s příliš mnoha nevýhodami, a jen doufá, že její znalosti a láska k nim budou užitečným opatřením, které jim v budoucnu pomůže žít dobře.

„Výuka dětí někdy vyžaduje vnímání jejich výrazů obličeje a počasí, protože jejich těla jsou velmi citlivá a náchylná k chřipce a horečce. V takových chvílích musíme být nablízku a povzbuzovat je... Už tak je dobré, že jsou zdraví, takže se snažíme naučit je základní znalosti a dodat jim pozitivní energii, která jim pomůže v životě uspět,“ svěřila se paní Ha.

Paní Ha na slavnostním zahájení nového školního roku (foto: NVCC).

Paní Ha, která učí ve specifickém prostředí, si je vědoma toho, že se musí chránit a vyhnout se riziku infekce. Byly však chvíle, kdy paní Ha měla „zlomené srdce“, když se náhodou dostala do kontaktu s otevřenou ránou. „Jednou studentovi tekla krev z nosu, ale neřekl mi to, šel k umyvadlu, aby si ji umyl. Po hodině jsem si šla umýt ruce k umyvadlu, najednou jsem cítila bolest ruky (kvůli otevřené ráně, které jsem si nevšimla), sehnula jsem se a viděla, že voda v umyvadle je rudá od krve.“

Tu noc paní Ha nemohla kvůli úzkosti spát. Následující den šla na expoziční test. První výsledek byl negativní a cítila úlevu. Trvalo však 3 měsíce, než byl test přesný, a během těchto 3 měsíců byla velmi zmatená, ale nikomu to neřekla. Naštěstí byl výsledek stále negativní. „Místo abych to vzdala, rozhodla jsem se zůstat v bezpečí a doprovodit své děti na této zvláštní cestě,“ svěřila se paní Ha.

Zvláštní radosti

Každý učitel se těší, až uvidí mnoho studentů šťastně přicházejících do školy první školní den, ale paní Ha je pravý opak. Chce jen méně studentů na slavnostním zahájení své třídy, protože tak bude méně nešťastných životů.

Když paní Ha hovořila o nezapomenutelné vzpomínce, s úžasem se podělila: Jednou v noci, téměř ve půlnoc, mi náhle zavolala dívka. Plakala a vyprávěla mi o bolesti, kterou trpěla. Snažila jsem se vyslechnout celý její příběh. V té době byla ve West Lake. Poradila jsem jí, aby se klidně vrátila domů, a ona mě poslechla. Od té doby žila pozitivnějším životem.

Paní Ha a její kolegové na základní škole Yen Bai (foto: NVCC).

Jednoho dne v roce 2023 mě bez předchozí domluvy přivedla na návštěvu se svými dvěma dětmi. Dvě děti, chlapec a dívka, se šťastně objímali. Dvě děti, chlapec a dívka, byli zdraví a bez HIV, což bylo úžasné. Řekla: „Děkuji vám, že jste ji neopustili a naučili jste ji dospívat. Teď je zdravá a žije z znalostí, které jste ji naučili.“

Byla tam kamarádka, která mi poslala dopis plný emocí. Vím, že byly chvíle, kdy jsi byla velmi rozrušená a bolela tě hlava, protože jsem byla velmi tvrdohlavá a neposlušná. Teď, když jsem dospěla, chápu slova, která jsi učila, a tvou oddanost speciálním studentům, jako jsme my. Moc ti děkuji, že jsi nás neopustila.

Téměř 20letá cesta učitelky, matky a přítelkyně učitelky Phung Thi Thuy Ha stále rozkvétá a pučí láskou. Vždy doufá, že společnost bude mít správnější a otevřenější pohled na lidi s HIV, zejména na děti. „Bohužel se narodili s takovým znevýhodněním, společnost se musí spojit, aby jim pomohla a milovala je, aby mohli i nadále psát svůj životní sen,“ sdílela paní Ha se slzami v očích.

Zobrazit další oblíbené články:

Zdroj: https://suckhoedoisong.vn/co-giao-gan-20-nam-cho-nhung-chuyen-do-dac-biet-169251119161330147.htm