Zapalování ohně slovy: Umělci, kteří prošli válkou

Byli to vojáci vracející se z bojišť Dien Bien, Truong Son nebo Laosu. Uprostřed bomb a ztrát žili, bojovali a uchovávali si pro život nejen své ohnivé vzpomínky, ale i básně, písně a fotografie prodchnuté lidskostí. Stali se spisovateli, básníky, hudebníky, fotografy… Umělci z Thai Nguyen si v srdci nesou neuhasitelný oheň válečných let, aby psali, vyprávěli, projevovali vděčnost a uchovávali vzpomínky – jako způsob, jak dál žít se svými kamarády, jako připomínku dnešním potomkům.

Básník Tran Cau: „ Dien Bien ve mně – neuhasitelný plamen“

 

Do kampaně u Dien Bien jsem se vydal v devatenácti letech. V té době jsem nepsal básně, nevěděl jsem, co jsou to „procítěná slova“, měl jsem jen mladé srdce plné nadšení, připravené bojovat za vlast. Nikdo z nás – vojáků z Dien Bien – si nemyslel, že tvoříme dějiny. Věděli jsme jen, že kopeme tunely, nosíme kulky, překračujeme lesy, překračujeme potoky, jíme rýžové kuličky, spíme v houpací síti, žijeme a bojujeme společně jako velká rodina s jednoduchou vírou: Tato země bude nezávislá a svobodná.

Dny v Dien Bien byly nezapomenutelné. Stále si pamatuji zvuk petard, které otřásaly oblohou, kouř a prach a přátele, kteří zůstali a nevrátili se. Vítězství přišlo – propukl jsem v slzy a beze slov si podal ruce. Byl jsem vybrán, abych se připojil k delegaci, která po vítězství převzala hlavní město, v okamžiku, kdy se Hanoj ​​toho roku třpytila ​​vlajkami a květinami – dodnes mě pokaždé, když si na to vzpomenu, dojme. Procházel jsem se ulicemi, ale mé srdce jako by stále slyšelo ozvěnu bubnů Dien Bien v hrudi.

Později, když jsem odešel z armády a pracoval v železárně a ocelárně Thai Nguyen , vždy jsem se snažil co nejlépe plnit zadané úkoly. Své první básně jsem psal po odchodu do důchodu, básně vznikaly velmi pomalu, byly velmi jednoduché, ale obsahovaly mnoho věcí, které se nedají vyjádřit slovy. Poezie je pro mě cestou k návratu, cestou k zapamatování starých přátel, cestou k uchování vzpomínek. Nepíšu básně proto, abych byl dobrý, píšu básně jen proto, abych nezapomněl.

Nyní, v 92 letech, jsou vzpomínky na Dien Bien Phu ve mně stále nedotčené – jako malý plamínek pomalu hořící v mém srdci. Pokaždé, když držím pero, stále se vidím jako mladý voják z minulosti, s hlavou vztyčenou v zákopech, očima sledujícím každou dělostřeleckou palbu a srdcem tiše volajícím jméno mé vlasti. Dien Bien Phu není jen vítězství, pro mě je to výchozí bod pro život prožitý s ideály, vírou a poezií.

Hudebník Pham Dinh Chien: Hraniční vzpomínky a hudební cesta z ohně a kouře

 

Do armády jsem vstoupil v roce 1982 a byl jsem umístěn v pohraniční oblasti Cao Bang. V té době celý pás země v čele vlasti stále nesl stopy války: Hory a kopce byly zpustošené, vesnice pusté, vojáci byli v každém ohledu zbaveni všeho a lidé každý den trpěli hladem a chudobou. Chlad pohraničních lesů, hlad z vyčerpaných zásob, dlouhé noci hlídání v mlze a stesk po domově, který pulzoval jako tichá rána… jsou ve mně dodnes. Ale právě z tohoto místa jsem našel hudbu – jako teplý proud života, který vyživuje duši.

Nebylo tam žádné pódium, žádná barevná světla, žádný zvukový systém – jen zvuk nástrojů, zpěv a tváře mých kamarádů zářící ve tmě. První písně jsem začala psát z přirozené potřeby – sdílet emoce, zmírnit osamělost a povzbudit se navzájem k pevnému postoji. Psala jsem o nevinných a hrdých dívkách z pohraničí, psala jsem o mladých vojáčcích v tichých horách a lesích, psala jsem o bratrské lásce – sesterské lásce – lásce k pohraničí. Písně jako „Učitelka Cao Bang“, „Jdu do Cao Bang, mého rodného města“, „Píseň Quang Hoa“, „Milostná píseň mladého vojáka“, „Tvoje láska, moje láska v pohraničí“… se rodily jedna po druhé během bezesných nocí.

Nikdy jsem si nemyslel, že ty jednoduché melodie můžou zajít tak daleko. Vojáci je znovu zpívali na plukovních a divizních vystoupeních a lidé na vysočině je zpívali na festivalech a komunitních akcích. Některé písně, i když se o mnoho let později vrátily, si lidé stále pamatovali, stále si je broukali jako součást svých živých vzpomínek. Naposledy, v roce 2023, jsem se vrátil do své staré země – z tehdejších holčiček se nyní staly ženy po šedesátce a sedmdesátce, s šedivými vlasy, které stále zpívají písně, které jsem tehdy napsal. Oněměl jsem slovy. Něco se mi sevřelo v hrudi. Hudba je skutečně magická – když se rodí z upřímnosti, může lidi provázet po celý život.

Po odchodu z armády jsem měl možnost formálně studovat na Hanojské hudební konzervatoři a pokračovat ve své profesionální hudební cestě. Napsal jsem stovky děl všech odstínů: hrdinských, lyrických i bohatých lidových. Ale hluboko uvnitř mě jsou písně napsané na hranici stále nejvíce z masa a krve. Žádná škola mě nenaučila psát tyto milostné písně - naučil mě to jen život, soudruzi, lidé a země na hranici. Psát srdcem, psát z nejupřímnějších emocí - tak si uchovávám část svého mládí a věnuji životu to, co mi jde nejupřímněji.

Myslím, že pokud má umělec to štěstí žít uprostřed doby, uprostřed strádání a umí zpívat z vlastní duše – pak toto dílo nikdy nezemře. Bude žít navždy – jako součást masa a krve vlasti.

Umělec Khanh Ha: „Uprostřed bojiště šeptám zemi“

 

Prošel jsem válkou s celým svým mládím a vrátil se s neporušeným tělem – to bylo štěstí, dluh vděčnosti mým spolubojovníkům, kteří padli podél cesty Truong Son, od Tam Dao po Vam Co Dong a pak Binh Long v ohnivém létě 1972. Nikdy nezapomenu na pocit vojáka, když slyšel zvuk světlic stoupajících v ranní mlze, pak se celý kaučukový les otřásal dělostřelectvem, bombami, tanky, svištěním kulek a lidmi, kteří na sebe volali. V té době jsem neměl čas myslet na smrt, věděl jsem jen kopat zákopy, nosit zbraně, táhnout zraněné spolubojovníky a nakonec nést těla svých bratrů zpět do lesa – na mých bedrech byli moji přátelé, součást mého masa a krve.

Psát o válce je pro mě to nejtěžší. Dřív jsem držel fotoaparát, držel jsem pero, ale pojmenovat přesně své emoce v té době je velmi těžké. Nejde o to, že bych se bál bolesti, ale nechci klišovitě převyprávět to, co už řeklo příliš mnoho lidí. Válka není jen vítězství. Válka je pot, hlad, pohled lidí tiše se vznášejících pod schody uprostřed bomb a kulek, oči vojáků ARVN před odchodem z převýchovného tábora... Všechno je lidské.

Jednou, když jsem stál před hroby tří tisíc lidí v Binh Longu, jsem se neodvážil hned zapálit kadidlo. Mlčel jsem, pak jsem vzhlédl k nebi a zašeptal: „Jsem zpátky… jsi tam ještě?“ Protože vojáci si navzájem pamatují podle vůně bojiště – štiplavého, slaného, ​​rybího zápachu půdy, dělostřeleckých granátů, lidských těl, která se na bojišti slévala do sebe. Na tu vůni jsem nikdy nezapomněl.

Když byl jih zcela osvobozen a země znovu sjednocena, v polovině roku 1977 jsem opustil armádu a deset let pracoval na ministerstvu školství Bac Thai. Poté jsem v roce 1988 pracoval v Literární a umělecké asociaci Bac Thai až do svého odchodu do důchodu.

Když píšu, vyprávím příběhy, ne abych válku přikrášloval. Píšu pro ty, kteří to nevědí, kteří si tím nikdy neprošli, aby pochopili, proč jsou dnes tam, kde jsou. A také pro sebe, abych se mohl ohlédnout zpět – že jsem kdysi takhle žil, ne abych přežil, ale abych zabránil pohřbít ty nejkrásnější věci. Nepláču. Jen tiše vzpomínám. A takhle reaguji na život.

Spisovatel Phan Thai: Píšu jako poctu

 

Narukoval jsem v srpnu 1978 a byl jsem přidělen k praporu 4, pluku 677, divizi 346. Důstojníci a vojáci pluku pocházeli všichni z Bac Thai. Po absolvování nového vojenského výcvikového kurzu v Ngan Son jsme pochodovali, abychom plnili obranné úkoly v Tra Linh v Cao Bang.

Dodnes nemohu zapomenout na vzpomínky na to, jak jsem byl se svými spolubojovníky v ohni. 17. února 1979 čínské dělostřelecké granáty padaly celé hodiny na celou obrannou linii. Granáty nepřestaly, když nepřátelské tanky a pěchota zahájily zuřivý útok. Tváří v tvář nepříteli bylo na řadě život a smrt a každá oběť mých spolubojovníků byla jako přísaha vlasti a lidu.

Po mnoho dní nepřítel obklíčil a odřízl zásobovací cesty. Krvavé bitvy a hlad téměř všechny vyčerpaly. Pokaždé, když nepřítel nedokázal zaútočit, zavolal těžkou dělostřeleckou palbu a zahájil nový útok. Uši nám byly plné dělostřeleckých granátu. Mířili jsme přímo na nepřátelskou formaci, zatínali zuby, mačkali spoušť a zapichovali bajonety do vojáků spěchajících do zákopů. V okamžicích života a smrti povel „Držte post za každou cenu“ spojil naše soudruhy do ocelové barikády. Mnoho lidí drželo kulku v hrudi, odhodlaní bojovat až do konce, a pokud budou zraněni, nepadnou do rukou nepřítele. Jedno odpoledne mezi dvěma nepřátelskými útoky jsem si na zákopu položil kus papíru na pažbu své pistole a rychle napsal „Soudruzi na vrcholu“. Báseň byla jako začátek mé spisovatelské kariéry…

Po prožití války jsem jasněji chápal sílu národa. Když byla země napadena, vlastenectví, solidarita a nezdolná vůle vietnamského lidu se silně znásobily. Do války šla nejen armáda, ale i lidé všech etnických skupin: přepadli nepřítele, kopali zákopy, dodávali munici, převáželi zraněné… Mnoho lidí padlo jako vojáci.

Po absolvování univerzity jsem sice pracoval v průmyslu, ale stále jsem psal poezii, reportáže a paměti. Později, když jsem přešel k próze, mě zajímalo psaní románů na téma historie a války za nezávislost. Protože historie a války vždy skrývají skrytá zákoutí, je jejich zmínka a interpretace také odpovědností spisovatele. Nemyslím si, že válka ovlivňuje inspiraci k psaní. Psaní o tomto tématu mi však dává pocit, že dostávám více tvůrčí energie. Všechny oběti a příspěvky generací při budování a obraně vlasti jsou k nezaplacení. Slova o nich psaná jsou také formou vděčnosti.

Fotograf Phan Trong Ngoc: „Zachování pokojných úsměvů skrze poválečné objektivy“

 

Vyrůstal jsem v Bac Kanu. V srpnu 1973 jsem během studia v desáté třídě následoval volání vlasti a vstoupil do armády. Po vstupu do armády jsem byl díky svým základním znalostem fotografie pověřen pořizováním dokumentačních fotografií ve prospěch společné práce země. V letech 1973 až 1981 jsem se účastnil kampaní podél silnice 559 (nyní Ho Či Minova stezka); podílel jsem se na osvobození Jihu; osvobozoval Kambodžu...

Během let strávených na bojišti jsem byl svědkem tolika bolesti a ztrát způsobených válkou. Měl jsem blízkého přítele, který zemřel těsně před obědem, a někoho, kdo se právě připojil ke straně, ale zemřel následující den. Po návratu z války jsem si hlouběji uvědomil hodnotu míru, každého kousku mé vlasti. Proto mám opravdu rád téma přírody a lidí, kdekoli je úsměv, tam je mír, tam je štěstí a já chci zachytit ty nádherné okamžiky.

Často fotím horské krajiny, jedinečné rysy etnických skupin a starší lidi, ženy a děti etnických menšin. Možná už od dětství jsem byl poután k kopcům a horám a Bac Kan (nyní sloučený s provincií Thai Nguyen) je provincie se specifickými etnickými rysy. Miluji etnické menšiny, jejich jednoduchost a upřímnost; přitahuje mě jejich přirozenost, upřímné emoce v jejich úsměvech a jejich tvrdá práce. Proto chci tyto krásné snímky zprostředkovat všem, aby každý viděl a cítil ty jednoduché, ale vzácné okamžiky.

Také jsem pořídila mnoho fotografií veteránů, těch, kteří měli to štěstí, že se vrátili z války. Fotila jsem úsměvy v den setkání, šťastné rodiny veteránů a jejich každodenní chvíle. Byla tam postava, kterou jsem vyfotila, která zanechala na bojišti část svého těla, i když měla jen ruce, stále tkala, aby si vydělala, a jeho tvář zářila úsměvem. To je také to, co chci divákům sdělit, že my, veteráni, ačkoliv jsme nebyli celiství a naše životy byly těžké, jsme se rádi vrátili a hrdí na to, že můžeme přispět svým úsilím naší milované vlasti.

Autor Dinh Huu Hoan: „Broskve na hřbitově a hrdinská píseň vojáka“

 

Právě mi bylo 18 let, byl jsem studentem střední školy v roce 1970, kdy se odbojová válka našeho národa proti USA dostala do zuřivé a nelítostné fáze. V dubnu 1970 jsem dostal rozkaz vstoupit do armády. Po ukončení školy jsem se stal vojákem se zbraní v ruce, abych se zapojil do odbojové války proti USA a od té doby zachránil zemi. Téměř čtyři roky v armádě, z toho více než dva roky s přímou zbraní v boji na bojišti v Laosu (tehdy nazývaném bojiště C), kde jsem se přímo účastnil kampaní v období sucha v letech 1970, 1971 a 1972 a byl jsem na vlastní kůži svědkem vítězství, ale i útrap, obětí a ztrát národa.

Nejen já, ale mnoho lidí, kteří přímo drží zbraně, si vždycky myslí, že je potřeba mít díla, která zaznamenávají obraz vojáků a národa v boji za ochranu země pro historii a zároveň zobrazují hrdinství a velkou spravedlnost národa. A já sám si uvědomuji, že obraz vojáků držících zbraně je cenným dokumentem, nejautentičtějším obrazem, který odráží odbojovou válku za záchranu země národa, takže jsem od té doby vědomě vzal do ruky pero a psal.

Nicméně, jako voják na bojišti nemá člověk vždycky podmínky k tomu, aby složil báseň. Někdy spontánně napíše báseň, ale nemá pero a papír, aby ji zapsal. Někdy má podmínky k jejímu napsání, ale během dnů válení se na bojišti ztratí celý text, aniž by si to uvědomil... Teprve později, když jsou skladby uloženy, už to nejsou ty, které byly napsány na bojišti.

Během celé mé cesty boje a práce mám mnoho vzpomínek na dny, kdy jsem přímo držel zbraň v ruce. Často si říkám, že je stále mnoho věcí, které bych mohl napsat o revoluční válce a obrazu vojáků ve válkách na ochranu země, ale bohužel mé schopnosti jsou omezené. Ve svých skladbách chci opravdu vyjádřit kamarádství, víru ve vítězství, lásku mezi armádou a lidem, mezinárodní city mezi Vietnamem a Laosem... Dovolte mi uvést některé písně, jako například: July's Words, Peach Tree in the Cemetery, Muong Lao Memories, My Sister...

Jako jeden z těch, kteří se z bojiště vrátili prostřednictvím literárních děl, chci všem, zejména mladé generaci, poslat jen jedno poselství, aby si dnes uvědomili velkou hodnotu mírového života. Abychom dosáhli nezávislosti, svobody a míru, musel náš národ vyměnit tolik materiálního bohatství a tolik krve našich otců a bratrů. Dalším přáním je, aby stále více lidí psalo o tématu revoluční války a o tématu vojáků v minulých válkách na ochranu země, stejně jako o obrazu vojáků při budování země a ochraně naší suverenity nad mořem a ostrovy dnes.

Zdroj: https://baothainguyen.vn/van-nghe-thai-nguyen/202507/thap-lua-bang-loi-nhung-van-nghe-si-di-qua-chien-tranh-38806aa/