Vietnamská literatura po roce 1975: Úspěchy, problémy a perspektivy

Dne 6. října uspořádala v Hanoji Vietnamská asociace spisovatelů workshop na téma „Vietnamská literatura po roce 1975: Úspěchy, problémy a perspektivy“. Je to příležitost shrnout a zhodnotit úspěchy, omezení a budoucí směřování literatury země.

Scéna z konference shrnující vietnamskou literaturu po roce 1975.

Na zahájení workshopu básník Nguyen Quang Thieu, předseda Vietnamské asociace spisovatelů , otevřeně a hluboce hovořil o 50leté cestě vietnamské literatury po znovusjednocení země.

Věří, že po roce 1975 realita života v zemi otevřela mimořádně bohatý a rozmanitý obraz. Od procesu obnovy a industrializace až po ožehavá témata, jako je korupce, změny životního prostředí a krize důvěry... To vše jsou hojné a živé zdroje materiálu pro literární tvorbu.

Největší překážkou literatury však jsou samotní spisovatelé. Zatímco se společnost rychle mění, mnoho spisovatelů se stále nachází v „nepřiměřené komfortní zóně“ pod rouškou uspokojení se se strachem a neodvažuje se pustit do umělecké tvorby, objevování a kritiky.

Předseda Vietnamské asociace spisovatelů se domnívá, že je načase, aby se každý spisovatel zamyslel nad svou odvahou jít až do konce kreativity. Pouze překonáním vyšlapaných cest může vietnamská literatura vytvořit skutečně průlomová a dojemná díla, která přispějí k ideologickému a estetickému pokroku společnosti. Pokud se spisovatelé neangažují, pokud společnost neví, jak pěstovat čtenářského ducha, pak literatura nikdy nedosáhne úrovně, po které toužíme.

Úvodní projev na workshopu pronesl předseda Vietnamské asociace spisovatelů Nguyen Quang Thieu.

Během uplynulých 50 let zaznamenala vietnamská literatura po roce 1975 mnoho významných úspěchů jak v tvůrčím psaní, tak v kritické teorii, s jasnými známkami v prosazování národní identity, rozšiřování dialogu se světem , inovaci žánrů a zvyšování profesionality.

Mezi úspěchy lze uvést: Vitalitu tvorby vyjádřenou rozmanitostí žánrů a obsahu; národní povědomí a humanistické aspirace; přijetí nových kritických teorií a integrativního myšlení; zralost literární a umělecké síly...

Po roce 1975 literatura nebyla mimo život, ale vždy živě a pravdivě odrážela pokrok země: ekonomické inovace, mezinárodní integraci, urbanizaci, industrializaci, společenské změny, zvyky, rodinné vztahy, vzdělávání, životní prostředí... Změny v životě byly v literatuře zaznamenávány s respektem a uměleckou citlivostí.

V obou regionech vzniklo mnoho prací, které se zabývaly literaturou před rokem 1975 s historickým a objektivnějším duchem a přehodnocovaly to, co bylo zapomenuto. To nejen pomáhá dokončit konstrukci literárních dějin, ale také pomáhá příští generaci správněji vnímat tradici, vstřebávat zvenčí a podporovat tak vnitřní sílu.

S rozvojem vzdělávání se posílila kultura čtení, rozvinula se síť nakladatelství, knihkupectví, knihoven atd., což napomáhá širší dostupnosti literatury. Literatura horských oblastí, etnických menšin, dětská literatura, literatura pro mladé dospělé atd. mají možnost oslovit široké publikum.

Profesor Phong Le přednesl příspěvek „50 let vietnamské literatury (1975-2025): Čekání na generační přechod“.

Kromě dosažených úspěchů musela vietnamská literatura po roce 1975 čelit i mnoha výzvám a určitým omezením, jako například: nerovnoměrná kvalita, která nedokázala držet krok s požadavky života; nedostatek silného týmu kritických teoretiků; dominance tržního mechanismu; obsah děl nevynikal z hlediska národní identity a modernity; role a podpůrné politiky nebyly stabilní...

Z výše uvedených úspěchů a omezení vyplývá, že vietnamská literatura má mnoho směrů pro silnější rozvoj v budoucnu, které zmínili umělci a teoretici literární kritiky ve svých prezentacích, včetně: intenzivního vzdělávání a podpory; zvýšení počtu publikací vysoce kvalitních kritických děl; zlepšení politik na podporu tvorby a spisovatelů; věnování pozornosti odměňování a ochraně autorských práv; podpora publikování, propagace a osvěty veřejnosti; podpora aktivit, kvality ocenění a vyznamenání; zachování tradičních kulturních zdrojů; selektivní integrace.

Workshop moderoval básník Huu Viet, člen výkonného výboru Vietnamské asociace spisovatelů.

Společným bodem více než 10 názorů a prezentací na workshopu je duch seriózního, systematického a zodpovědného uznání půlstoleté cesty literatury země. Z mnoha různých perspektiv: historie, teorie-kritiky, tvorby... badatelé a spisovatelé se zajímají o pohyby literatury v proudu inovací země, zejména o proměnu uměleckého myšlení a tvůrčího týmu po roce 1975.

Prezentace se shodovaly v touze identifikovat podstatu moderní vietnamské literatury – literatury, která dědí tradici a neustále hledá nové věci; odráží realitu a usiluje o podíl na budování duchovního života národa.

Kromě toho jsou prominentními otázkami také otázky generace, kvality kritiky, literárních cen, identity a modernity a role spisovatelů v poválečném usmíření a uzdravení, které ukazují společné úsilí o humánní, vícehlasnou a dialogickou vietnamskou literaturu v dnešním kontextu globalizace.

Workshop svedl dohromady mnoho kritických teoretiků a umělců.

Profesor Phong Le poznamenal: „Když se ohlédneme za uplynulými 30 lety, od roku 1990, náš literární život má stále stabilní podobu a čím později, tím více nových jmen se objevuje. Zdá se však, že se všichni neshromáždili v týmu na cestě, která se nemísí, ale ani se k sobě navzájem neobrací zády; s takzvanou pravou „tvůrčí osobností“, určenou vlastní vnitřní silou, aniž by bylo nutné „šokovat“; akceptovanou nejen několika kritiky nebo progresivními spisovateli, ale většinou čtenářů.“

Podle profesora Phong Lea je třeba říci, že taková hnutí jsou velmi rozsáhlá a mají rozsah přechodu. Aby měla literatura, stejně jako jakýkoli jiný obor, dostatečný potenciál a zázemí pro takovou revoluční transformaci, potřebuje mladé síly. A když říkáme mladé, myslíme tím generace mladší 30 let, a to i ve věku 20 let, nikoli 60 a více let.

Plukovník, básník Tran Anh Thai ve svém projevu „Literární inovace 1975–2025“ zdůraznil: „Inovativní literatura se snaží proniknout do nejhlubších vrstev a touží se zabývat klíčovými otázkami lidského života. Taková díla jsou často velmi reflexivní. Kritizují sama sebe a neváhají odhalit pravdu, odvažují se psát o věcech, které literatura dosud nepoznala, a to vše s jediným cílem podporovat lidi, vést je k dobrým věcem... Dá se říci, že po 50 letech vietnamská literatura udělala velký krok na cestě modernizace, aby se postupně integrovala do světové literatury.“

Promluvil plukovník, básník Nguyen Binh Phuong, viceprezident Vietnamské asociace spisovatelů.

Podle básníka Tran Anh Thaie snad nikdy v historii neexistovalo období, kdy by spisovatelé mohli tak svobodně vyjadřovat všechny své myšlenky jako v nedávném období obnovy. Tato obnova probíhala živým, hlubokým, silným a razantním způsobem s nesčetnými bohatými a rozmanitými způsoby vyjádření, aby plně využily duchovní hloubku a skrytá zákoutí v hlubinách lidské duše.

Literatura vstupuje do každého koutu každodenního života; zpívá píseň smutku, velkých aspirací a bolesti ze ztráty, beznaděje před bouřemi života s mnoha novými úrovněmi a pocity... veškeré toto úsilí směřuje k uctění umění, k návratu literatury na její právoplatné místo, zpět do každodenního života, k veřejnosti, k dobru, kráse, ušlechtilosti v procesu zdokonalování osobnosti moderních lidí dnes i zítra...

Básník Nguyen Viet Chien ve svém projevu o poslání národní harmonie a usmíření uvedl: „Literatura má zvláštní moc vytvářet společný hlas, který překonává politické a hraniční bariéry. Mnoho domácích i zahraničních spisovatelů v poslední době začalo vést dialog, vyhledávat se, číst si navzájem díla a tím mazat vrozené předsudky.“

Věří, že po 50 letech ti, kteří se války přímo účastnili, zestárli, mnozí zemřeli. Nová generace narozená a vyrůstající v míru vnímá vzpomínky na válku jako fragmenty. Pokud literatura nepromluví a tyto fragmenty nepropojí, kolektivní paměť bude postupně slábnout, zatímco rány budou stále doutnat.

V kontextu mezinárodní integrace se potřeba harmonie a usmíření stává naléhavější. Pro národ se Vietnamci mohou skutečně sjednotit, překonat komplexy méněcennosti a budovat budoucnost pouze přijetím minulosti v celé její rozmanitosti a složitosti. Pro literaturu usmíření otevírá prostor pro svobodnou tvorbu a pomáhá spisovatelům dosáhnout hlubin lidstva, za hranicemi politických zemí. Pro svět si literatura, která umí čelit minulosti, získá mezinárodní respekt a stane se příkladem pro země, které zažily válku.

Při pohledu na půl století zpět přinesla vietnamská literatura po roce 1975 vitalitu národa na cestě válkou a útrapami až do éry integrace. Generace spisovatelů, básníků a badatelů přispěly k vytvoření bohaté a mnohorozměrné literatury, která se neustále obnovuje v uměleckém myšlení, v přístupech k životu a v hlubokých humanistických aspiracích.

Workshop je příležitostí shrnout historické období a zároveň vyzvat každého dnešního spisovatele, aby se choval zodpovědně za budoucnost národní literatury. Tváří v tvář změnám v digitálním věku, kultuře čtení a měnícím se životním hodnotám si vietnamská literatura musí i nadále udržovat svůj „vnitřní plamen“ autentickým, kreativním a lidským způsobem, aby i nadále otevírala, vedla a živila duše Vietnamců v nové éře.

Když se literatura dokáže obnovovat a zároveň si zachovat své národní jádro, když spisovatelé mají víru a vůli tvořit, když čtenáři znovu naleznou hluboké emoce a empatii, tehdy literatura po půlstoletí sjednocování skutečně vstupuje do „oživení“ a směřuje k novému rozměru: modernímu, humánnímu, prodchnutému identitou a integrací.

MAI LU

Zdroj: https://nhandan.vn/van-hoc-viet-nam-sau-nam-1975-thanh-tuu-van-de-va-trien-vong-post913187.html