S blížícím se svátkem Tet (vietnamský Nový rok) je počasí často deštivé a chladný vzduch způsobuje, že kouř působí neobvykle teple. Moje babička jednou ukázala mé matce, jak dusit ryby v popelu z rýžových slupek. Pamatuji si kulatý hliněný hrnec (v naší vesnici mu říkáme „tec bu“) úhledně umístěný v bambusovém trojnožce vedle tmavě hnědé nádoby na vodu pokryté vrstvou hladkého, svěžího zeleného mechu. Babička tam seděla a opatrně odstraňovala mořské řasy a nečistoty z malé síťky. Smíšený sortiment malých ryb, očištěných a okapaných, byl zavěšen na tříramenný sušák na listy manioku. Byl to speciální sušák, který používala každá domácnost a byl umístěn poblíž malého rybníka vedle studny.
Babička mě požádala, abych jí pomohl vykopat kořeny galangalu, ale tehdy jsem si je spletl s kořeny maranty. Bylo to poprvé, co jsem zblízka pozoroval květy galangalu a maranty, a byl jsem překvapen, jak jsou krásné. Podle lunárního kalendáře kvetly od srpna nebo září a ani po takové době stále neuvadly...
 |
| Ilustrace: HH |
Babička vyložila dno hrnce listy jackfruitu a galangalem, poté naaranžovala rybu marinovanou v cukru, pepři, glutamanu sodném, nakrájené cibuli a česneku, karamelovém barvivu, rybí omáčce a drceném galangalu. Rybu vrstvila směsí červeného taro, kyselých bambusových výhonků a tenkých plátků fíků. Asi po 30 minutách postavila hrnec na velký, hořící oheň, dokud se dřevo prudce nezačalo vařit. Pak postupně ubírala dřevo a nechala jen tolik, aby voda mírně vařila. Když se voda začala odpařovat a ryba ztuhla, hůlkami seškrábala veškerý popel z kamen a pokryla celý hliněný hrnec. Teplý popel rybu rovnoměrně dusil, aniž by se připálila. Rybu dusila od časného rána až do večeře, než ji konečně vyndala.
Jakmile jsem odtáhla banánový list, který zakrýval hrnec, linula se z něj vonná vůně, která neuvěřitelně stimulovala můj hladový žaludek. Ryba měla tmavě zlatou barvu, maso pevné a sladké, kosti měkké a křehké. Vzala jsem kousek nakládaného tara, kyselé bambusové výhonky, plátek fíku... a lžíci rýže, zavřela jsem oči a pomalu si vychutnávala plnou chuť tohoto rustikálního pokrmu z venkova, o který se staraly milující ruce mé babičky. Ach, bylo to tak uspokojující! Později, i kdybych snědla všechny lahodné pokrmy, které jsem našla, nic se nemohlo srovnávat s touto teplou, rodinnou chutí. Poté, co moje babička zemřela, pokaždé, když tuto rybu znovu vařila, se matce oči zalily slzami. Dusila se rýží, když zvedla misku. Trochu jsem se z jejího vaření naučila, ale nedokázala jsem plně zachytit chuť minulosti.
Z vrcholu kopce jsem jasně viděl změny v domech. Mnoho domů mělo před branami broskvoně a meruňky, které překvapivě dobře vyhovovaly klimatu a půdě tohoto místa. Zejména meruňkové květy byly plané odrůdy, takže jejich vitalita byla pozoruhodná a snášely každé počasí. Mnoho domů nechalo své broskvoně a meruňky prořezat brzy, takže květy brzy rozkvetly a přispěly k rušné atmosféře vedoucí k Tetu. Pokaždé, když jsem s kalhotami vyhrnutými až k lýtkům následoval matku a další starší ženy ze sousedství z trhu, jsme se při setkání ještě na pár minut zdrželi u povídání. Velmi na mě zapůsobilo, jak se ženy zdravily – bylo to zároveň decentní a vřelé.
„Jak se v těchto dnech daří vašim dětem a vnoučatům? Daří se jim finančně?“
„Děkuji za tvou starost, babičko. Naštěstí jsou moje děti a vnoučata všichni zdraví, máme co jíst a co dělat.“
„V naší vesnici se dnes koná tradiční operní představení. Půjdeš se na něj podívat, babi?“
„Ach jo, musím se jít podívat na starší, jak hrají své role, rýže, kukuřice a brambory jsou zasazené a připravené. Teď si můžu odpočinout a užít si svátek Tet!“
Hlasy a smích se ozývaly vesnickými uličkami. Lidé sbírali banánové listy, brousili nože a mačety, chovali prasata a kuřata, kupovali si nové oblečení a ukazovali krásné hedvábné látky, které si jejich děti a vnoučata přivezli z daleka... V mé malé vesnici měla každá rodina děti nebo vnoučata sloužící v armádě. Pokaždé, když přišel Tet (lunární Nový rok), děti křičely: „Ach, Anh Tu, Anh Chau, Anh Thai... jsou zpět!“
Děti se úhledně seřadily na dvoře nebo na konci vesnické uličky, aby od vojáků dostaly sladkosti a svačiny. Na Silvestra bylo vesnické fotbalové hřiště jako celá rota vojáků, veselých, živých a přátelských... Zvuky lidí, kteří se navzájem volali, aby si podělili o misku kaše, pár špízů vepřového masa a vyměnili si páry lepkavých rýžových koláčků... Jak by někdo mohl zapomenout na tu novoroční atmosféru...
Nyní je cesta hladce dlážděná, po obou stranách lemovaná kosmetikou, růžemi a ibišky. Cesta do kopce je pokryta zlatým kobercem divokých slunečnic...
Projekty, které realizovaly vesnické ženy, se rozšířily po všech vesnicích a vytvořily skutečně civilizovaný, čistý a krásný obraz nové venkovské krajiny. Vesnice jsou zahaleny v kouři; hromady suchého listí se zapalují, aby změkčily zelené listy stromu dong a banánovníků; a bambusové a rákosové trubky se také nahřívají nad ohněm, než se naostří na tenké proužky.
Po dlouhé noci strávené u ohně se hrnce s lepkavými rýžovými plackami (bánh chưng a bánh tét) vyndají a namočí do studené vody, aby se odstranil sliz, a poté se znovu vaří, aby zrnka rýže uvnitř změkla. Bez ohledu na to, kolik placek je v hrnci, musí v něm být i pár malých, zejména pro děti, které se svážou na obou koncích a omotají se jim kolem krku, když pobíhají po okolí. Jasně si pamatuji oči a úsměvy těch dětí... Toužím po pocitu shromážděných přátel. Jsem v duchu vděčná za kouř z mého rodného města, který zahřál ty staré vzpomínky...
Trac Diem
Zdroj: https://baoquangtri.vn/van-hoa/202602/duong-ve-nha-02457a1/
![[Fotografie] Generální tajemník To Lam se účastní zahajovacího zasedání Mírové rady pro Gazu.](https://vphoto.vietnam.vn/thumb/1200x675/vietnam/resource/IMAGE/2026/02/19/1771516865192_tbttolam5-jpg.webp)
Komentář (0)