Poslední ponor mořských panen z Čedžu

Mořské ženy se potápějí na ostrově Čedžu v Jižní Koreji.

Tradice haenyeo (mořských žen), potápěček na ostrově Čedžu v Jižní Koreji, se podle serveru The Nation Thailand blíží hranici přežití.

Navzdory pozornosti mezinárodních médií po seriálu When Life Gives You Oranges na Netflixu a uznání UNESCO se toto starobylé potápěčské povolání stále potýká s drsnou realitou.

Vzhledem k téměř nulovému počtu nástupnických potápěčů jsou současní potápěči většinou starší ženy kolem šedesáti let.

Generační profese bez nástupce

V 71 letech dokáže Lee Bok-soo stále zadržet dech na 90 sekund při potápění v Korejském průlivu. Její tělo však nese jizvy z více než půlstoletí života s rozbouřenými vlnami a tlakem vody.

Jako prezidentka místní havajské asociace patří paní Lee k „poslední generaci“ těch, kteří stále neúnavně chodí k moři hledat šneky a mušle, aby uživili své rodiny.

„Kdybych se znovu narodila, nedělala bych tuto práci,“ řekla žena upřímně.

Poté, co tato mořská žena celý život prožívala stres a vyčerpání z důvodu vody, říká, že kdyby si znovu mohla vybrat, šla by do školy a pracovala by v kanceláři.

Paní Lee Bok-soo, poslední generace haenyeo na ostrově Čedžu.

Paní Lee zahájila svou kariéru ve věku 17-18 let kvůli okolnostem, které ji donutily následovat matku na moře. Díky tomuto povolání vychovala dvě děti, poslala je na univerzitu a založila rodiny. Profese však s sebou přinesla i řadu chronických onemocnění.

Tlak vody způsobuje většině potápěčů bolesti hlavy a zubů. Těžké olověné desky, které si s sebou nesou do hlubin, způsobují, že většina námořníků trpí chronickými bolestmi zad, což vyžaduje častou fyzioterapii.

Ve vesnici je 35 haenyeo (z nichž pouze 2 jsou muži) většinou starších 65 let. Nejmladší osoba, která se ve vesnici narodila a vyrostla, má již přes 60 let. Děti potápěčů, včetně dvou dcer paní Leeové, se tomuto povolání nechtějí věnovat i přes dobrý příjem.

„Myslím, že toto povolání zanikne. Naše generace nemá nástupce,“ řekla smutně.

Dědictví na pokraji

Zlom nastal, když drama When Life Gives You Tangerines, odehrávající se na ostrově Čedžu, vzbudilo zvědavost mezinárodních turistů i Korejců. Tisíce turistů se hrnuly do vesnice Haenyeo, aby si oblékly potápěčské obleky, ponořily se pod vodu s ostřílenými potápěči, samy si vybraly mořské plody a pochutnaly si na nich na místě.

Od roku 2016 UNESCO také zapsalo „kulturu Čedžu hej-ňeo“ na Reprezentativní seznam nehmotného kulturního dědictví lidstva na počest potápěčských dovedností, ekologických metod využívání zdrojů a tradičních rolí žen z Čedžu.

Tato nová pozornost vedla ke zvýšené vládní podpoře, která pokrývala náklady na zdravotní péči a každoročně poskytovala každému potápěči nový neopren. Tato investice je považována za významnou pro profesi s mnoha zdravotními riziky.

Mořské ženy se dokážou potápět hluboko bez kyslíkových lahví.

Díky této atrakci přivítala vesnice haenyeo paní Lee tři nové potápěče, dvě ženy a jednoho muže ve věku 40 a 50 let. Byli to první „cizinci“, kteří se po mnoha letech bez nových příchozích přišli naučit řemeslo.

Paní Leeová však zůstala opatrná a zdrženlivá. U jedné osoby viděla dobrý kariérní potenciál, ale jiná „pravděpodobně dlouho nevydrží“.

I s moderním vybavením vyžaduje potápění mimořádnou fyzickou sílu, vytrvalost a toleranci bolesti, která daleko přesahuje možnosti běžných lidí.

Paní Leeová neuvažuje o úplném odchodu do důchodu, ale ví, že čas se krátí. Předpovídá, že se může potápět dalších 5–10 let, „pokud jí to tělo dovolí“.

„Mám smíšené pocity. Toto povolání je příliš drsné, ale přesto doufám, že se předá další generaci,“ svěřila se.

Starší mořské ženy si stále udržují zvyk pravidelně se potápět.

Obrození popkultury přišlo příliš pozdě, protože těla haenyeo zaplatila cenu za desetiletí tlaku vody a mladší generace se zdráhala kvůli samotné drsnosti.

I když titul přináší prestiž, nemůže zvrátit populační krizi, která ohrožuje tradici.

Zatímco paní Lee pokračuje ve svých každodenních ponorech do Korejského průlivu, stává se symbolem hlubokého paradoxu. Strážkyní kulturního dědictví, která kdysi zničila své vlastní tělo, ale přesto si ho příliš vážila, než aby ho nechala zmizet.

Zatímco svět žasne nad obrazem „mořských panen z Čedžu“, ony prožívají poslední léta starobylého povolání, kde je každý ponor tváří v tvář realitě.

Možná je to poslední generace, která si tuto profesi udržela.