Za incidentem s Viet A je „záchranný let“ kulturní bolest

Děkuji básníkovi Nguyen Khoa Diemovi za přijetí pozvání k rozhovoru s Danem Vietem u příležitosti jeho návratu do Hanoje . Jak se vám současný život daří?

- Vrátila jsem se do domu, kde jsem dříve bydlela, a strávila jsem s ní (manželkou básníka Nguyen Khoa Diema - PV) stáří. Stejně jako u mnoha jiných domů v Hue je zahrada docela velká, trávím čas čtením knih, péčí o květiny a prořezáváním stromů. Občas s manželem jezdíme do Hanoje navštívit naše děti a setkat se s přáteli. Život takhle normálně jde dál...

V roce 2006, když se připravoval na odchod do důchodu, napsal báseň „Nyní je čas“, která obsahovala následující řádky: „Nyní je čas rozloučit se s pevnými telefony, grafickými kartami, mikrofony / Svoboda jít online se životem, jíst a spát v prachu silnice / Sám s batohem a kolem / Nyní mě vítr volá, abych šel.“ Zdá se, že odchod do důchodu ho dělá velmi šťastným a pohodlným, ne smutným a znuděným jako mnoho jiných lidí?

- Ano, jsem moc šťastný, cítím se mladší a zdravější. Důchod znamená únik od rušné práce, únik od pravidel, návrat k sobě samému.

Když jsem byl ve funkci, byl jsem ve svém projevu a smíchu zdrženlivý, protože jsem se bál, že to není ta správná chvíle. Jako politik jsem musel být opatrný, umírněný a oblékat se úhledně. Teď, když jsem se od tohoto druhu formality osvobodil, pro mě není nic lepšího.

Mnoho lidí říká: Pan Nguyen Khoa Diem je vedoucí propagandistického oddělení, který opustil svůj post v nejčistší podobě. Den předtím se rozhodl odejít do důchodu a následující den si sbalil kufry a byl připraven vrátit se do Hue...

- Dodnes si pamatuji, jak jsem po dni předání funkce v červnu 2006 šel pozdravit generálního tajemníka Nong Duc Manha. Když jsem řekl: „Zdravím vás, vracím se do Hue,“ byl velmi překvapený: „Aha, soudruhu, už jste se vrátil do Hue?“. V té době byl generální tajemník i všichni ostatní velmi překvapeni, protože si nemysleli, že opustím Hanoj ​​tak brzy.

Po splněné kariéře se vrací do svého rodného města, aby strávil stáří, přímo ve svém starém domově – to je jistě štěstí, které ne každý může mít. Nepřináší mu však odchod z důležité politické pozice určitá zklamání?

- Obvykle jsem člověk, který má rád jednoduchý životní styl, bez jakékoli přetvářky, takže možná proto jsem se po návratu do normálu necítil náhle, ale spíše šťastně. V Hue, když moje žena ještě byla v Hanoji, jsem často chodil na trh Dong Ba, navštěvoval přátele, nakupoval různé věci na zahradničení. Jednou jsem jel na kole, na hlavě jsem měl helmu a vyšel ven, protože jsem si myslel, že je vhodné navštívit přátele v provinčním stranickém výboru Thua Thien - Hue. Když jsem tam dorazil, potkal jsem mladého policistu. Zeptal se: „Máte nějaké doklady?“ Odpověděl jsem: „Nemám žádné.“ Když to uslyšel, okamžitě řekl: „Jen tu stůjte, dovnitř nemůžete.“

Myslel jsem si, že když už jsem tady, tak nemůžu vejít, a tak jsem si musel pečlivě vybrat slova: „Prosím, řekněte klukům, že pan Diem chce navštívit propagandistické oddělení.“ Řekl mi, abych počkal, a pak spěšně vběhl dovnitř, aby se ohlásil. O chvíli později se kluci uvnitř podívali ven, uviděli mě a rychle mě pozvali dovnitř. Také jsem to považoval za šťastnou událost a neviděl jsem v tom nic otravného ani problematického.

Kdy byl postaven dům, ve kterém bydlíte v Hue?

- To je dům, který moje babička - historička Dam Phuong - koupila pro mého otce a jeho rodinu kolem roku 1940, když byl odvlečen do exilu Francouzi. V roce 1946 vypukla válka odboje proti Francouzům, můj otec šel bojovat, polovina rodiny a moje babička se evakuovaly do Thanh Nghe. Moje matka byla těhotná s mým mladším bratrem, takže zůstala doma. Moje matka byla druhá babička, původem z venkova, porodila tři děti, já jsem byl nejstarší syn. Studoval jsem na severu a pak se vrátil do svého rodného města, abych se zapojil do odboje. Když válka skončila, vrátil jsem se žít k matce, oženil se a vychovával děti v tomto domě se zahradou.

Básník Nguyen Khoa Diem pochází z rodiny Nguyen Khoa – velké rodiny v Hue, kde mnoho lidí sloužilo jako mandaríni. Jako dítě musel dostat velmi přísnou výchovu, že?

- V roce 1558 provedl Doan Quan Cong Nguyen Hoang (1525 - 1613) první expanzi na jih ze severu do oblasti Thuan Quang. Ve skupině lidí, kteří v tom roce následovali Nguyen Hoanga, byl i Nguyen Dinh Than, rodák z Tram Bac (Hai Duong), který byl adoptován jako syn ve věku 6 let. Byl mým předkem z rodu Nguyen Khoa. Ve třetí generaci potomci změnili Nguyen Dinh na Nguyen Khoa, až jsem byl dvanáctou generací. Přestože jsme byli daleko od domova, každý rok jsme se stále vraceli do Tram Bac (nyní Hai Phong), abychom pálili kadidlo u Hrobky předků.

Narodil jsem se ve vesnici Uu Diem, asi 40 kilometrů od města Hue. V té době sem francouzští kolonialisté přivezli mnoho bývalých politických vězňů, včetně mého otce a matky. O několik let později se moji rodiče vzali a já jsem se narodil v roce 1943. Proto mi babička dala jméno Nguyen Khoa An Diem (An znamená osada, Diem znamená vesnice Uu Diem). V roce 1955, když jsem jel na sever studovat na školu pro studenty z Jihu, viděl jsem, že nikdo nemá čtyřslovné jméno, tak jsem hloupě vynechal slovo An a říkal si prostě Nguyen Khoa Diem.

Během mého dětství byl můj učitel, stejně jako ostatní studenti v Hue, laskavý i velmi přísný. Dvakrát jsem dostal pravítkem do ruky. Kolem jedenácti nebo dvanácti let mi matka ušila černou hedvábnou košili, kterou jsem nosil na vzpomínkové obřady předků, pohřby a rodinné chrámy. Vždycky mi připomínala, abych se choval a mluvil způsobem, který se sluší vzdělanému člověku.

Narodil se do rodiny šlechtického původu v Hue (jeho babičkou byla Dam Phuong nu su, vnučka krále Minh Manga), co zdědil?

- Nepamatuji si tvář své babičky, protože jsem byla příliš malá. Když mi byly čtyři roky, zemřela během evakuační sezóny. Podle všech plynně mluvila čínsky a francouzsky, měla rozsáhlé kulturní znalosti, byla talentovaná v psaní a žurnalistice a založila Asociaci dělnic. Byla velmi oddaná buddhismu. Během koloniálního období však také utrpěla mnoho útrap. Francouzští kolonialisté ji také na několik měsíců uvěznili.

Vždycky mi v mysli zanechala obraz Bódhisattvy, známý i posvátný zároveň.

A co váš otec - novinář Hai Trieu, má ještě hodně vzpomínek?

- S otcem jsem moc nežil, protože během mého dětství byl stále aktivní a když mi bylo jedenáct let, zemřel v Thanh Hoa. Předal mi své ambice ohledně ideálů a umění, kterým se věnoval celý život. Příbuzní v rodině mi vždycky říkali: „Váš otec pracoval jako spisovatel a novinář, naše rodina má literární tradici, musíte následovat příklad svých předchůdců.“

Vaše rodina Nguyen Khoa má také známou osobu, pana Nguyen Khoa Nama - velitele 4. taktické zóny saigonské armády, který spáchal sebevraždu 30. dubna 1975 po prohrané bitvě. Jaký je váš pokrevní vztah s panem Khoa Namem?

- Můj pradědeček Nguyen Khoa Luan měl 9 dětí, z nichž dědeček pana Nguyen Khoa Nama a můj dědeček byli bratři. Přestože byli bratranci, pan Nam byl o 16 let starší než já a nikdy jsme se nepotkali. Jeho jméno jsem slyšel až po znovusjednocení země. Dříve byl popel pana Nguyen Khoa Nama uložen v Ho Či Minově Městě, ale nedávno ho jeho příbuzní přenesli na rodinný hřbitov v Hue.

Když žil, byli jsme na opačných stranách bitevní linie, ale teď, když je pryč, je to všechno minulost. Pořád mu chodím pálit kadidlo, když mám příležitost.

„Země“ – kapitola z epické básně „Cesta touhy“, kterou složil ve věku 28 let, zanechala hluboký dojem v paměti mnoha generací čtenářů. Ve věku necelých 30 let napsal verše, které byly zároveň nové i hluboké, plné filozofie: „ Je tolik synů a dcer / Ve čtyřech tisících generacích lidí stejného věku jako my / Žili a zemřeli / Prostě a klidně / Nikdo si nepamatuje jejich tváře ani jména / Ale oni stvořili Zemi . “ Jak toto dílo vytvořil?

- V prosinci 1971 nás propagandistické oddělení regionálního výboru strany Tri Thien pozvalo na měsíční spisovatelský tábor. V Thua Thien jsme byli Nguyen Quang Ha, Nguyen Dac Xuan a já. Cesta tam nám trvala tři dny.

Hudebník Tran Hoan – osoba vedoucí tábora se mě zeptal: „Co Diem napíše?“ Upřímně jsem odpověděl: „Možná budu pokračovat v psaní nějakých roztroušených básní“, on hned navrhl: „Ne, tentokrát napište něco dlouhého, napište dlouhou báseň.“

Na jeho radu jsem napsal epickou báseň Cesta touhy, která měla zvuk a strukturu symfonií, jež jsem miloval. Když jsem knihu odevzdal a přečetl si ji, panu Hoanovi se velmi líbila, zejména část o zemi .

Takže dokončil slavnou epickou báseň za pouhý měsíc? Došlo k nějakým změnám v díle poté?

- Konec jsem změnil. Původně epická báseň končila písní „ Podzim se vrací do školy“ , kterou jsem napsal v poměrně dlouhé pětislovné formě plné emocí. Po obdobích bojů jsem si představoval scénu studentů vracejících se na podzim do školy plných lásky a naděje. Pan Tran Hoan řekl: „Odstraňme tu část, přepišme ji, musí to být „řítící se vpřed“ (smích).“

Cesta touhy byla napsána, když mi bylo pouhých 28 let, takže jsem si stále ponechal tu „bezstarostnost“ mládí. Místo tradičního psaní, když mluvíme o historii, musíme zmínit Tran Hung Dao, Le Loi, Nguyen Hue, psal jsem podle proudu emocí lidových tradic, lidí, „jejichž tváře ani jména si nikdo nepamatuje“, mladých generací, které byly přítomny v historii. Myslím, že je to nový způsob hledání, vhodný pro městskou mládež. Později intelektuální studenti z Hue uvedli, že tuto kapitolu slyšeli v Rádiu osvobození.

Nyní, v osmdesáti letech, je můj pohled na mou zemi stále stejný. Země patří lidu, ne dynastii ani králi, a proto se musíme snažit zemi chránit a budovat.

Když už mluvíme o zemi, za zmínku stojí dílo „Báseň vlastence“ – složil ji básník Tran Vang Sao (vlastním jménem Nguyen Dinh). Toto dílo bylo kdysi zvoleno jednou ze 100 nejlepších vietnamských básní 20. století, rovněž složené v tomto období. Vzpomínáte si ještě na svého blízkého přítele z té doby?

- Ta báseň byla vydána v roce 1967, dříve než „Country“. Stále si pamatuji, jak jsem tehdy přišel z plání. Dinh mě zavolal stranou a řekl: „Hej, je tu nová báseň, chceš si ji přečíst?“. Okamžitě jsem zvedl stoh papírů a četl si ji v stmívajícím se světle lesního odpoledne. Čím víc jsem četl, tím víc jsem viděl, že Dinh je velmi talentovaný, velmi dobrý. Dinhův básnický hlas zněl jako Apollinaire, ale byl bohatý na lidové písně jeho vlasti. Pro mnoho našich bratrů a sester v jižních městech nebyl tento tón příliš cizí, ale psát s takovým nasazením nebylo snadné a pro naše bratry a sestry na severu, jako jsem já, to bylo nové hledání.

Nguyen Dinh studoval po mně, ale bydlel ve stejné vesnici. Kdykoli dávali dobrý film, šli jsme se na něj společně podívat. Byl to upřímný, spontánní člověk, svým vlastním způsobem poetický.

V té době inspirace o zemi a lidech téměř dominovaly uměleckým dílům. Možná proto se díla o soukromých záležitostech a lásce mezi páry objevovala méně často?

- Ano. To byl diskurz celé jedné epochy, kdy zuřivě probíhal boj za národní obranu. Psaní o lásce mezi páry se také snižovalo, nebo bylo opatrné, zdrženlivé, často spojovalo lásku s povinností a vyhýbalo se sentimentalitě.

Mám štěstí, že když píšu o lásce, snažím se řídit svými vlastními emocemi. Některé jsou smutné, některé veselé, je to můj vlastní příběh.

Proto si jeho díla jako „ Nemiluj nikoho, zlato / Jen miluj mě “ podmanila mnoho generací čtenářů?

- Tu báseň jsem napsal pro dívku, která se později stala mou ženou. Nikdy jsem nečekal, že se bude líbit tolika lidem. Pokud jde o básně o lásce, jsem docela „bezstarostný“ (smích).

Jeho další slavnou básní je „Ukolébavka pro děti vyrůstající na zádech svých matek“. Toto dílo později zkomponoval hudebník Tran Hoan do písně „Ukolébavka na polích“. Jak se dostal k básni „Cu Tai“?

- To je báseň, kterou jsem napsal v roce 1971, když jsem sledoval filmový štáb ve válečné zóně Thua Thien Hue na západě. Cu Tai je skutečné dítě v reálném životě. Když jsem tehdy viděl matku z kmene Ta Oi, jak si nese dítě na zádech a drtí rýži, byla tato scéna velmi dojemná. Okamžitě jsem se začal bavit: „Jak se jmenuješ?“, matka odpověděla: „Cu Tai“. Pokračoval jsem v otázce: „Jak se jmenuje ta hora?“. - „Ka Lui“. Tyto těžké zvuky mi zněly v hlavě a pomáhaly mi udržet rytmus, takže jsem ukolébavku velmi rychle napsal. Etnické obyvatelstvo v té době nemělo dostatek jídla, bylo velmi chudé a žilo těžce. Ale hodně věřilo v revoluci. Později, když jsem měl možnost vrátit se do Mien Tay, jsem si moc přál Cu Taie najít, ale nevěděl jsem, jestli je ještě naživu, nebo mrtvý, ani co teď dělá. Proto jsem napsal: „ Chybíš mi, jak visíš na rameni mé matky / Jsi tu ještě, Cu Tai? / Ponesu tě po zbytek života / Své básně pošlu tolika lidem / Ty ukolébavky padají v horách / Zajímalo by mě, jestli jsi je někdy slyšel?“

Uplynula krutá éra, mnoho změn, mnoho lidí postupně zmizelo. Proto se, když se ohlédnu za svým životem, vždycky považuji za šťastnějšího než mnoho jiných.

V roce 1996 se stal ministrem kultury a informací (nyní Ministerstvo kultury, sportu a cestovního ruchu - PV). V roce 2001 nadále zastával funkci předsedy Ústředního ideologického a kulturního výboru. Když se ohlédnete za svým působením ve funkci, jaká rozhodnutí mu přinesla pocit uspokojení?

- V roce 1998 vydal ústřední výbor strany (VIII. volební období) na 5. ústřední konferenci rezoluci o „budování a rozvoji pokročilé vietnamské kultury prodchnuté národní identitou“. Podílel jsem se na přípravě návrhu rezoluce. Dodnes ji považuji za přelomové usnesení naší strany o kulturní práci, které otevírá směr pro rozvoj kulturní práce v naší zemi v době, kdy UNESCO propaguje kulturu jako hnací sílu rozvoje.

V souladu s usnesením strany vybralo ministerstvo kultury okres Hai Hau (Nam Dinh) a starobylé město Hoi An jako dva standardní modely venkovské a městské kultury, ze kterých by se lokality mohly učit a studovat.

Stále si pamatuji, jak si ministerstvo vybralo Hai Hau a někdo se mě zeptal: „Jsou to katolíci, proč jste si vybral právě je?“ Řekl jsem: „To je v pořádku, jejich katolíci jsou také velmi dobří, stále žijí civilizovaně a kulturně.“ Když jsem po mnoha letech tato dvě místa znovu navštívil, s radostí jsem viděl, že si lidé zde stále zachovávají své typické kulturní a ekonomické rysy, neztratili se, ale dokonce prosperují více než dříve.

Po Národní kulturní konferenci (2021) strana a stát naléhavě nastolily otázku kulturní obnovy. Ministerstvo kultury, sportu a cestovního ruchu nedávno také navrhlo zavedení Národního cílového programu pro kulturní obrodu a rozvoj, který bude budovat vietnamský lid v období 2025–2035. Co si o tomto cíli myslíte?

- Je pravda, že kultura v současné době čelí mnoha naléhavým problémům. Kulturní obrození, které strana a stát vytyčují, je dobrý a naléhavý směr, ale v současné situaci potřebujeme mnoho způsobů, jak přemýšlet o dobrých způsobech, jak se dostat z obtíží a skutečně oživit národní kulturu. Není nutně pravda, že velké množství peněz vložených do kultury kulturu oživí. Protože základním problémem kultury jsou lidé. Proto musí lidský faktor prostupovat kulturními aktivitami, pouze s lidskostí může existovat kultura. V naší společnosti existují všude nelidské a antilidské faktory, které znepokojují každého.

Incidenty jako Viet A nebo nedávné „záchranné lety“ během pandemie Covid-19 jsou při hlubším pohledu také vážnou degradací kultury. Kdy se náš lid s tisíci lety civilizace dopustil tak špatného jednání? Možná nejsme schopni pro lidi najít lék, ale musíme k nim mít hodně lásky a zájmu. Někdy, když o tom přemýšlím, je mi to velmi smutno.

Dalším cílem je vychovat všestranného Vietnamce v nové éře. Jaké vlastnosti podle vás potřebují mít mladí lidé v naší zemi v moderní společnosti?

- Vlastně by se to mělo říkat takto. Mladí lidé jsou dětmi doby. Doba, která je dala na svět, je dobou, pro kterou budou žít a pracovat.

Éra tržní ekonomiky s sebou přináší nespočet změn. Nechť se však mladí lidé rozhodnou, aby byli zodpovědní za to, co vnímají a o čem přemýšlejí, a odtud nesli dlouhodobou odpovědnost vůči zemi. Musíme vkládat důvěru v mladé lidi, ne v nikoho jiného. Důležité je, abychom pro ně pěstovali a uchovávali dobrý ideál jako plamen předávaný z generace na generaci, z domu do domu, aby nikdy nevychladli. Jakmile tento plamen získají, zapíší se do dějin...

Během vašeho působení bylo mnoho kulturních a uměleckých děl stále zakázáno kvůli charakteristikám doby. Už jste jako básník někdy využil svého hlasu k obhajobě umělců, kteří se setkali s problémy?

- Upřímně řečeno, nemůžu vědět všechno, protože díla jsou v rukou různých vydavatelů a novin, pod různým vedením a kontrolou v každé lokalitě a každém odvětví. Všichni se bojí, že jejich vedení není přísné. Proto kromě knih a článků, které jsou zpracovávány správně, existuje také mnoho knih a článků, které jsou zpracovávány ukvapeně, což vyvolává silné veřejné mínění. Jasně si uvědomuji, že jsem za to zodpovědný.

V managementu je také trochu radosti, když se vám podaří přesvědčit své soudruhy, aby nevytvářeli velký incident, když se na dílo liší názory. Například kniha Nekonečné pole od spisovatele Nguyen Ngoc Tua, ačkoli byla Asociací spisovatelů dobře hodnocena, se setkala s reakcemi z mnoha stran. Naštěstí čtenáři skutečně milují talent Nguyen Ngoc Tua a manažerské agentury se mezi sebou pohotově poradily, takže autorovi vyřešily potíže.

Jako spisovatel soucítím s tvůrčími touhami a dokonce i s neobvyklými objevy umělců, protože jen rozdíly na vysoké úrovni jim mohou přinést radost a štěstí. A takové objevy jsou často velmi dojemné.

Spisovatelé v naší zemi někdy takto trpí.

Dříve došlo také k incidentu, který vyvolal rozruch ve veřejném mínění, když kniha „Školné placené krví“ od spisovatele Nguyen Khac Phuca byla kritizována a spálena některými kádry z bývalého městského hnutí v Hue. To bylo v době, kdy jste pracoval v Thua Thien - Hue, jak jste se s tím vypořádal?

- K incidentu došlo během mé služební cesty a teprve po návratu do rodného města jsem obdržel zprávu od Městského svazu mládeže. Poté jsem se pod vedením stranického výboru vydal na projednání s ředitelem nakladatelství Da Nang o opravě a opětovném vydání tohoto díla.

V jednom článku básník Duong Ky Anh jednou poznamenal: Nguyen Khoa Diem je člověk s názory, ale někdy je také zapleten do omezení svého postavení. Způsobilo vám to někdy konflikty a potíže, protože jste básník s mnoha životními citlivostmi a zároveň politik?

- Politika a poezie jsou dvě různé kategorie, ačkoli mají stejný cíl, kterým je budování společnosti a lidí. Zatímco politici v politické scéně musí zachovávat správný principiální postoj, prosazovat racionalitu a právo, spisovatelé a básníci mohou žít ve svých emocích a živit zdroj kreativity.

Myslím, že společnost neakceptuje hloupost a neschopnost politiků, ale může sympatizovat s umělci a jejich tvůrčími návyky.

Ale rozhodně zde není jasné rozlišení, běžný je zmatek mezi politikou a literaturou. V politice je nejlepší psát méně poezie. A já jsem to už mnohokrát udělal.

Když se ohlédnu zpět na cestu, kterou jsem prošel, cítím, že mi život dal mnoho požehnání a štěstí: Dožil jsem se návratu z války a po mnoha letech práce pokojně odpočívám ve svém rodném městě. Jsem skutečně vděčný a sebevědomý:

"Svět je tak široký, cesty jsou štědré

Dovol mi obnovit svůj život

Nazval to neurčitou zpáteční cestou.

Být jedním z lidí"

Díky za sdílení!

Zdroj: https://danviet.vn/nguyen-bo-truong-bo-vhtt-nguyen-khoa-diem-dang-sau-vu-viet-a-chuyen-bay-giai-cuu-la-noi-nhuc-nhoi-ve-van-hoa-20231023000900306.htm