Za incidentem s Viet A, „záchranným letem“, se skrývá bolestivé kulturní dilema.

Děkujeme Vám, básníku Nguyen Khoa Diem, že jste přijal naše pozvání k rozhovoru s Danem Vietem během Vašeho návratu do Hanoje . Jak se Vám v těchto dnech daří?

- Vrátil jsem se do domu, kde jsem dříve bydlel, a strávil jsem s ní (manželkou básníka Nguyen Khoa Diema - PV) stáří. Stejně jako u mnoha jiných domů v Hue je zahrada poměrně velká a já trávím čas čtením, péčí o květiny a prořezáváním stromů. Občas s manželkou jezdíme do Hanoje navštívit naše děti a setkat se s přáteli. Život takhle normálně pokračuje dál…

V roce 2006, když se připravoval na odchod do důchodu, napsal báseň s názvem „Nyní je čas“, která obsahovala verše: „Nyní je čas rozloučit se s pevnými telefony, vizitkami a mikrofony / Mít možnost volně se připojit k internetu a spojit se se životem, jíst a spát uprostřed prachu silnice / Sám s batohem a kolem / Nyní mě vítr volá, abych šel.“ Zdá se, že odchod do důchodu mu přinesl spíše radost a útěchu než smutek a nudu jako mnoha jiným.

- Ano, jsem moc šťastný, cítím se mladší a zdravější. Důchod znamená únik od rušné práce, únik od omezení a návrat k tomu, abych byl sám sebou.

Když jsem byl ve funkci, byl jsem ve svém projevu i smíchu zdrženlivý, bál jsem se, že nepromluvím nebo se nezasměju ve správný čas. Jako politik jsem byl opatrný, rozvážný a bezvadně se oblékal. Teď, když jsem se zbavil tohoto byrokratického zlozvyku, pro mě nemohlo být nic lepšího.

Mnoho lidí říká, že pan Nguyen Khoa Diem, vedoucí propagandistického oddělení, opustil svůj post co nejdiskrétněji; den předtím si už sbalil kufry a byl připraven vrátit se do Hue…

- Dodnes si pamatuji, že po předání funkce v červnu 2006 jsem se šel rozloučit s generálním tajemníkem Nong Duc Manhem. Když jsem řekl: „Sbohem, vracím se do Hue,“ byl velmi překvapený: „Aha, ty se už vracíš do Hue?“ Tehdy byl generální tajemník, stejně jako všichni ostatní, velmi překvapen, protože si nemysleli, že Hanoj ​​opustím tak brzy.

Po hrdé a úspěšné kariéře se vrací do svého rodného města, aby prožil stáří přímo ve svém starém domě – to je jistě štěstí, které se nedostane každému. Nezanechal by v něm však odchod z tak důležité politické pozice určitý pocit ztráty?

- Normálně dávám přednost jednoduchému životnímu stylu, bez jakékoli přetvářky, takže možná proto se návrat k normálnímu životu nezdál náhlý; ve skutečnosti jsem byl docela spokojený. V Hue, když moje žena ještě byla v Hanoji, jsem často chodil na trh Dong Ba, navštěvoval přátele a kupoval různé věci do zahrady. Jednou jsem jel na kole s helmou na hlavě a myslel si, že by bylo vhodné navštívit přátele v provinčním stranickém výboru Thua Thien-Hue. Když jsem dorazil, potkal jsem mladého policistu. Zeptal se: „Máte nějaký doklad totožnosti?“ Odpověděl jsem: „Nemám.“ Když to uslyšel, řekl: „Jen tu stůjte, dovnitř nemůžete.“

Myslel jsem si, že by bylo trapné urazit celou tu cestu a nejít dovnitř, a tak jsem se opatrně zeptal: „Mohl byste prosím říct důstojníkům, že pan Diem chce navštívit propagandistické oddělení?“ Řekl mi, abych počkal, a pak spěchal dovnitř, aby se ohlásil. O chvíli později důstojníci uvnitř vyhlédli, spatřili mě a rychle mě pozvali dovnitř. Považoval jsem to za příjemné překvapení a neshledal jsem na tom nic znepokojivého ani problematického.

Kdy byl postaven dům, ve kterém v současné době žije v Hue?

- To je dům, který moje babička, Dam Phuong, koupila pro mého otce a jeho rodinu kolem roku 1940, když byl zatčen a vyhnán Francouzi. Když v roce 1946 vypukl odboj proti Francouzům, můj otec se k odboji připojil a polovina rodiny spolu s babičkou evakuovala do Thanh Nghe. Moje matka, která byla těhotná s mým mladším sourozencem, zůstala doma. Moje matka byla druhou manželkou, původem z venkova, a porodila tři děti; já jsem nejstarší syn. Studoval jsem na severu a pak se vrátil do svého rodného města, abych se zapojil do odboje. Po skončení války jsem se přistěhoval k matce, oženil se a vychovával své děti v tomto domě a zahradě.

Básník Nguyen Khoa Diem pocházel z rodiny Nguyen Khoa – prominentní rodiny v Hue, jejíž mnoho členů zastávalo úřední funkce. Jistě se mu od útlého věku dostalo velmi přísné výchovy, že?

- V roce 1558 vedl vévoda Nguyen Hoang (1525 – 1613) první expanzi na jih ze severu do oblasti Thuan Quang. Mezi těmi, kteří v tomto roce následovali Nguyen Hoanga, byl i Nguyen Dinh Than z Tram Bac (Hai Duong), který byl adoptován jako syn ve věku šesti let. Je předkem mé linie Nguyen Khoa. Ve třetí generaci potomci změnili Nguyen Dinh na Nguyen Khoa a já jsem dvanáctá generace. I když jsme daleko od domova, stále se každý rok vracíme do Tram Bac (nyní v Hai Phongu), abychom zapálili vonné tyčinky u hrobky našich předků.

Narodil jsem se ve vesnici Uu Diem, asi 40 kilometrů od města Hue. V té době sem francouzští kolonialisté přivezli mnoho bývalých politických vězňů na převýchovu, včetně mého otce a matky. O několik let později se moji rodiče vzali a v roce 1943 jsem se narodil. Proto mi babička dala jméno Nguyen Khoa An Diem (An znamená převýchova, Diem znamená vesnice Uu Diem). V roce 1955, když jsem jel studovat na sever do školy pro studenty z Jihu, a když jsem viděl, že nikdo jiný nemá čtyřslovné jméno, hloupě jsem vynechal slovo An a byl jsem nazýván jednoduše Nguyen Khoa Diem.

V dětství byl můj učitel, stejně jako ostatní studenti v Hue, laskavý i velmi přísný; dvakrát jsem dostal pravítkem do ruky. Kolem jedenácti nebo dvanácti let mi matka ušila černou tuniku, kterou jsem nosil na obřady předků a do rodinných chrámů. Vždycky mi připomínala, abych se choval a mluvil způsobem, který se sluší na slušné dítě.

Narodil se do rodiny aristokratického původu v Hue (jeho babičkou byla Dam Phuong, historička a vnučka císaře Minh Manga), co zdědil?

- Nepamatuji si tvář své babičky, protože jsem byla příliš malá; zemřela během evakuace, když mi byly čtyři roky. Podle vyprávění plynně mluvila čínsky a francouzsky, měla rozsáhlé kulturní znalosti, byla talentovanou spisovatelkou a novinářkou a pomohla založit Asociaci pro odborné vzdělávání žen. Byla velmi zbožnou buddhistkou. Pod koloniální nadvládou však také snášela mnoho útrap. Francouzští kolonialisté ji dokonce na několik měsíců uvěznili.

Pro mě vždy zůstane v mysli obrazem Bódhisattvy, intimním i posvátným zároveň.

A co jeho otec – novinář Hai Trieu? Má na něj ještě hodně vzpomínek?

- S otcem jsem moc času netrávil, protože celé mé dětství byl pryč kvůli aktivismu. Zemřel v Thanh Hoa, když mi bylo jedenáct let. Předal mi to, co usiloval o ideály a umění, které sledoval po celý život. Moji příbuzní mi vždycky říkali: „Váš otec byl spisovatel a novinář; naše rodina má tradici vzdělanosti, musíte následovat příklad těch, kteří přišli před vámi.“

Jeho rodina Nguyen Khoa měla také známou osobnost, Nguyen Khoa Nama – velitele čtvrté taktické zóny saigonské armády, který po porážce 30. dubna 1975 spáchal sebevraždu. Jaký byl pokrevní vztah mezi ním a Khoa Namem?

- Můj pradědeček, Nguyen Khoa Luan, měl devět dětí, včetně dědečka Nguyen Khoa Nama a mého dědečka, kteří byli bratři. Přestože byli bratranci, Nam byl o 16 let starší než já a nikdy jsme se nepotkali. Jeho jméno jsem slyšel až po znovusjednocení země. Dříve byl popel Nguyen Khoa Nama uložen v Ho Či Minově Městě, ale nedávno ho příbuzní přemístili na rodinný hřbitov v Hue.

Dokud žil, byli jsme na opačných stranách bojiště, ale teď, když je pryč, je to všechno minulost. Pořád mu chodím zapalovat vonné tyčinky, kdykoli mám příležitost.

„Vlast“ – kapitola z epické básně „Cesta žíznivých tužeb“, kterou složil ve věku 28 let, zanechala trvalý dojem na generace čtenářů. Ve věku necelých 30 let napsal verše, které byly svěží i hluboké zároveň, prodchnuté filozofickou hloubkou: „ Kolik synů a dcer / Mezi čtyřmi tisíci generacemi, jako jsme my / Žili a zemřeli / Prostě a pokojně / Nikdo si nepamatuje jejich tváře ani jména / Ale oni stvořili vlast . “ Jak se dostal k vytvoření tohoto díla?

- V prosinci 1971 nás propagandistické oddělení regionálního výboru strany Tri Thien pozvalo na měsíční spisovatelský tábor. V Thua Thien jsme se tam zúčastnili Nguyen Quang Ha, Nguyen Dac Xuan a já. Cesta tam nám trvala tři dny.

Hudebník Tran Hoan – osoba, která měla tábor na starosti – se mě zeptal: „Co Diem napíše?“ Upřímně jsem odpověděl: „Možná budu pokračovat v psaní krátkých básní.“ Pak navrhl: „Ne, tentokrát napište něco delšího, napište epickou báseň.“

Na jeho radu jsem napsal epickou báseň „Cesta žíznivých nadějí“, do které jsem začlenil zvuky a strukturu symfonií, které jsem miloval. Když jsem knihu odevzdal a přečetl ji nahlas, panu Hoanovi se moc líbila, zejména část o vlasti .

Takže dokončil slavnou epickou báseň za pouhý měsíc? Byly poté dílo nějak přepracováno?

- Změnil jsem konec. Epická báseň původně končila básní „Podzimní návrat do školy “, kterou jsem napsal v poměrně dlouhé, emocionálně nabité pětislovné verši. Po obdobích těžkých situací, které zanechaly spálené silnice a trávu, jsem si představoval studenty, jak se na podzim vracejí do školy, plní lásky a naděje. Pan Tran Hoan řekl: „Odstraňme tu část, přepišme ji, musí to být ‚útok vpřed‘“ (smích).

„Cesta aspirací“ byla napsána, když mi bylo pouhých 28 let, a proto jsem si stále zachoval „odvahu“ mládí. Místo tradičního psaní, kde historie musí zmínit Tran Hung Daoa, Le Loie a Nguyen Hue, jsem se pustil do psaní na základě emocí lidových tradic, lidí, „jejichž tváře a jména jsou zapomenuty“, a mladých generací, které byly součástí historie. Považuji to za nový přístup, vhodný pro městskou mládež. Později mi intelektuální studenti z Hue řekli, že tuto kapitolu slyšeli v rádiu Liberation Radio.

Nyní, v osmdesáti letech, zůstávají mé myšlenky na mou zemi stejné. Země patří lidu, ne nějaké dynastii ani králi, a proto se musíme snažit ji chránit a budovat.

Když už mluvíme o tématu země, stojí za zmínku jedno dílo: „Báseň vlastence“ – dílo básníka Tran Vang Sao (vlastním jménem Nguyen Dinh). Toto dílo bylo kdysi zvoleno jednou ze 100 nejlepších básní Vietnamu 20. století, rovněž napsaných v tomto období. Uchovává si ještě vzpomínky na svého blízkého přítele z té doby?

- Ta báseň byla napsána v roce 1967, dříve než „Venkov“. Dodnes si pamatuji, jak jsem se právě vrátil z nížin a Dinh mě zavolal stranou. Řekl: „Hej, mám novou báseň, chceš si ji přečíst?“ Okamžitě jsem vzal hromádku papírů a četl ji v slábnoucím světle lesního večera. Čím víc jsem četl, tím víc jsem si uvědomoval, jak talentovaný a zručný Dinh byl. Dinhův básnický hlas rezonoval s Apollinairem, ale byl také bohatý na lidové písně jeho vlasti. Pro mnohé z nás z měst na Jihu nebyl tento styl cizí, ale psát s takovým nasazením nebylo snadné. Pro nás ze Severu to byl nový objev.

Nguyen Dinh studoval po mně, ale bydlel ve stejné vesnici, takže kdykoli dávali dobrý film, šli jsme se na něj oba společně podívat. Byl to laskavý, spontánní člověk; jeho osobnost se odrážela v jeho poezii.

V těchto dobách inspirace z vlasti a národa téměř výhradně dominovala uměleckým dílům. Možná proto se výtvory o osobních záležitostech a romantické lásce objevovaly mnohem méně často?

- Přesně tak. Byl to diskurz celé jedné epochy, kdy zuřil boj za obranu státu. O romantické lásce se také psalo méně, nebo se psalo opatrně a zdrženlivě, často se láska spojovala s povinností a vyhýbala se sentimentalitě.

Mám štěstí, že když píšu o lásce, snažím se řídit svými vlastními emocemi. Je tam smutek, je tam radost; je to můj vlastní příběh.

Proto jeho díla jako „ Nemiluj nikoho jiného, ​​drahý /milujte jen mě “ uchvátila generace čtenářů.

- Tu báseň jsem napsal jako dárek dívce, která se později stala mou ženou, a nečekal jsem, že bude tak populární. V poezii o romantické lásce jsem docela „odvážný“ (smích).

Další jeho slavnou básní je „Ukolébavka pro velká miminka na zádech jejich matek“. Toto dílo později zhudebnil skladatel Tran Hoan jako píseň „Ukolébavka na úbočí kopce“. Jak se setkal s „malým Cu Tai“?

- To je báseň, kterou jsem napsal v roce 1971, když jsem byl s filmovým štábem v západní válečné zóně Thua Thien Hue. Cu Tai byl opravdové dítě. V té době, když jsem viděl matku z kmene Ta Oi, jak nejistě nese své dítě na zádech a tlouká rýži tloučkem, byla tato scéna velmi dojemná, takže jsem se okamžitě pustil do konverzace: „Jak se to dítě jmenuje?“ Matka odpověděla: „Cu Tai.“ Pak jsem se zeptal: „A jak se jmenuje ta hora?“ - „Ka Lui.“ Ty těžké zvuky mi zněly v hlavě a pomáhaly mi udržet rytmus a napsat tu ukolébavku na jeden zátah, velmi rychle. Etnické národy tehdy neměly dost jídla; byly velmi chudé a trápily se. Ale měli velmi silnou víru v revoluci. Později, když jsem měl možnost vrátit se do delty Mekongu, jsem si moc přál Cu Taie najít, ale nevěděl jsem, jestli ještě žije, nebo zemřel, ani co teď dělá. Proto jsem napsal: „ Pamatuji si tě, jak se nejistě pohupuješ na rameni své matky / Jsi tu ještě, můj malý Cu Tai? / Nesl jsem tě celým životem / Své básně jsem poslal tolika lidem / Ty ukolébavky padaly v horách / Zajímalo by mě, jestli jsi je někdy slyšel?“

Uplynula turbulentní éra, která přinesla mnoho změn a transformací a mnoho lidí postupně vybledlo z minulosti. Proto se, když se ohlédnu za svým životem, vždycky považuji za mnohem šťastnějšího než mnoho jiných.

V roce 1996 se stal ministrem kultury a informací (nyní Ministerstvo kultury, sportu a cestovního ruchu). V roce 2001 nadále zastával funkci vedoucího ideologického a kulturního oddělení ústředního výboru. Když se ohlédnete za svým působením ve funkci, s jakými rozhodnutími byl nejvíce spokojen?

- V roce 1998 vydal ústřední výbor strany na svém 5. zasedání rezoluci o „budování a rozvoji pokročilé vietnamské kultury prodchnuté národní identitou“. Podílel jsem se na přípravě návrhu rezoluce. Dodnes ji považuji za přelomové usnesení naší strany o kulturní práci, které otevírá směr pro rozvoj kulturní práce v naší zemi v době, kdy UNESCO klade důraz na kulturu jako hnací sílu rozvoje.

Při realizaci usnesení strany vybralo ministerstvo kultury okres Hai Hau (provincie Nam Dinh) a starobylé město Hoi An jako dva modelové příklady venkovské a městské kultury, od kterých by se mohly učit i další lokality.

Stále si pamatuji, jak si ministerstvo vybralo Hai Hau a někdo se mě zeptal: „Jsou to katolíci, proč jste si vybral právě je?“ Odpověděl jsem: „Na tom nezáleží, katolíci jsou také velmi dobří, stále žijí civilizovaným a kultivovaným životem.“ Po mnoha letech, kdy jsem tato dvě místa znovu navštívil, jsem rád, že si lidé zde stále zachovali své osobité kulturní a ekonomické rysy, které nevymizely, a dokonce vzkvétaly více než dříve.

Po Národní kulturní konferenci (v roce 2021) se strana a stát naléhavě zabývaly oživením kultury. Ministerstvo kultury, sportu a cestovního ruchu nedávno navrhlo zavedení Národního cílového programu pro oživení a rozvoj kultury a budování osobnosti vietnamského lidu na období 2025–2035. Co si o tomto cíli myslíte?

- Je pravda, že kultura v současné době čelí mnoha naléhavým problémům. Kulturní oživení, o které se strana a stát usilují, je dobrý a naléhavý směr, ale za současných okolností potřebujeme mnoho dobrých způsobů myšlení a jednání, které nám pomohou překonat těžkosti a skutečně oživit naši národní kulturu. Nejde jen o to, investovat do kultury spoustu peněz. Protože základním problémem kultury jsou lidé. Proto musí humanistický prvek prostupovat všemi kulturními aktivitami; pouze s humanismem může existovat kultura. V naší společnosti existují všude nelidské a antihumanistické prvky, které vyvolávají obavy u každého, kdo má alespoň trochu svědomí.

Incidenty jako případ Viet A nebo „záchranný let“ během nedávné pandemie Covid-19 při bližším pohledu odhalují vážný úpadek naší kultury. Jednal někdy náš národ se svou tisíciletou civilizací tak špatně? Možná jsme pro náš lid nenašli ten správný lék, ale lásky a zájmu o něj musíme mít více než dost. Někdy, když o tom přemýšlím, je mi velmi smutno.

Dalším stanoveným cílem je vychovat všestranné Vietnamce v nové éře. Jaké vlastnosti by podle vás měli mít mladí lidé v naší zemi v moderní společnosti?

Vlastně by se to mělo říci takto: Mladí lidé jsou dětmi své doby. Budou žít a pracovat podle toho, jak je jejich doba formovala.

Éra tržní ekonomiky s sebou přináší nespočet změn. Nechme však mladé lidi, ať se rozhodnou, aby převzali odpovědnost za své vnímání a úvahy a měli tak dlouhodobou odpovědnost vůči zemi. Musíme vkládat důvěru v mladé lidi, ne v nikoho jiného. Důležité je, abychom v nich pěstovali a uchovávali ušlechtilý ideál, jako plamen předávaný z generace na generaci, z domu do domu, aby nikdy nevyhasl. S tímto plamenem budou psát dějiny...

Během jeho působení ve funkci bylo mnoho uměleckých a kulturních děl zakázáno kvůli charakteristikám doby. Použil někdy jako básník svůj hlas k obhajobě umělců a spisovatelů, kteří se ocitli v nesnázích?

- Abych byl upřímný, nemůžu vědět všechno, protože díla zpracovávají různí vydavatelé a noviny, pod různým řízením a kontrolou z každé lokality a sektoru. Každý se bojí, že věci nebudou řízeny dostatečně přísně. Proto vedle knih a článků, se kterými se nakládá správně, existuje také mnoho takových, které se zpracovávají ukvapeně, což vyvolává vážné veřejné pobouření. Jasně si uvědomuji svou odpovědnost za to.

V managementu se občas stane, že je radost přesvědčit kolegy, aby nevytvářeli velké incidenty, když dílo vyvolá odlišné názory. Například román Nguyen Ngoc Tua „ Nekonečné pole“, i když byl Asociací spisovatelů dobře přijat, se setkal s negativní reakcí z mnoha stran. Naštěstí čtenáři skutečně ocenili talent Nguyen Ngoc Tua a příslušné orgány spolu promptně komunikovaly, čímž autorovi vyřešily problémy.

Jako spisovatel hluboce sympatizuji s tvůrčími aspiracemi a dokonce i nekonvenčními objevy umělců, protože radost a štěstí jim přinášejí pouze rozdíly na vysoké úrovni. A takové objevy jsou často značně kontroverzní.

Spisovatelé v naší zemi tím někdy hodně trpí.

Dříve došlo také ke kontroverznímu incidentu, kdy kniha „Školné placené krví“ od spisovatele Nguyen Khac Phuca byla kritizována a spálena některými úředníky bývalého městského hnutí v Hue. To se stalo v době, kdy působil v Thua Thien - Hue. Jak se s touto situací vypořádal?

- K incidentu došlo, když jsem byl na služební cestě. Zprávu od Městského svazu mládeže jsem obdržel až po návratu do lokality. Následně jsem se na pokyn stranického výboru vydal prodiskutovat záležitost s ředitelem nakladatelství Da Nang, aby toto dílo zrevidoval a znovu vydal.

V jednom článku básník Duong Ky Anh jednou poznamenal: „Nguyen Khoa Diem byl muž se silnými názory, ale někdy také omezen omezeními svého postavení. Způsobovalo mu to někdy konflikty a potíže, protože byl básníkem s bystrým citem pro život a politikem?“

Politika a poezie jsou dvě odlišné kategorie, ačkoli sdílejí společný cíl budování společnosti a lidstva. Zatímco politici v politické scéně musí zachovávat správný, principiální postoj, dodržovat racionalitu a zákony, spisovatelé a básníci mohou žít v emocích a rozvíjet svůj tvůrčí zdroj.

Myslím, že společnost neakceptuje hloupost a neschopnost politiků, ale k umělcům by mohla být shovívavá kvůli jejich tvůrčím návykům.

Nicméně v tom rozhodně není jasno; míchání politiky a literatury je běžné. V politice je nejlepší psát méně poezie. A přesně to jsem často dělal.

Když se ohlédnu za svou cestou, cítím, že mi život obdařil mnoha požehnáními a štěstím: přežil jsem válku a po mnoha letech služby se v míru vrátil domů. Jsem za to skutečně vděčný a věřím, že:

"Svět je rozlehlý a nabízí mnoho štědrých cest."

Ať začne svůj život znovu.

Nazval to cestou domů bez pevně stanoveného časového rámce.

Být jedinečný

Děkuji za sdílení vašich myšlenek!

Zdroj: https://danviet.vn/nguyen-bo-truong-bo-vhtt-nguyen-khoa-diem-dang-sau-vu-viet-a-chuyen-bay-giai-cuu-la-noi-nhuc-nhoi-ve-van-hoa-20231023000900306.htm